Úsměvna.cz

Zlatá
HVĚZDA
na špičce stromku
krásně září a vrhá své odlesky
dolů na všechny ty koule, řetězy, zvonečky
prskavky, svíčky, čokoládové bonbóny a panáčky
Jsem
natěšená
HOLČIČKA a vyhlížím Ježíška.
Dostal můj dopis, ví, co jsem si přála?
Napsala jsem mu v létě, i když je to dárek zimní.
Chci to, co mé kamarádky, a užít si to venku s nimi!
Už
svíčky svítí
v pokoji zní ZVONEČEK
otvírám dveře: Ježíšku velké díky,
spoustu dárků jsi snesl pod vánoční STROMEČEK,
zabalil krásně do krabic s mašlemi, přidal datle a fíky.
Rozbaluju jako o závod: Tohle to není, tohle taky ne… Hurá! Mám brusle!

V podvečer 5.prosince chodívám do ulic, abych zahlédla Mikuláše a jeho pomocníky. Tahle pouliční mikulášská tradice začala v mém dětství na malém městě, kdy jsme je s kamarády houfně doprovázeli po sídlišti a čekali na ně před vchodem, zatímco uvnitř plnili svá mikulášská poslání. Při setkání s Mikulášem to bylo stejné, jako když potkáte kominíka a chytíte se za knoflík: Celý večer byl šťastný a magický. Po přestěhování do Prahy venkovní pochůzky ustávaly,  mikulášská nadílka se přesunula do blízkého obchodního centra. Ale jak se ukázalo, venkovní Mikulášové  v Praze nevyhynuli! Před několika lety jsem 5.prosince večer čekala na tramvajové zastávce v ulici nad Strossmajerovým náměstím, je to tam dost z kopce. Shora jsem uslyšela hukot, který se blížil, načež na protějším chodníku projely  tři „náctileté“ postavy na skateboardech. První Mikuláš, roucho na něm vlálo,  za ním čert a zezadu na ně volal anděl, ať na něj počkají, upadla mu hvězda! Počkali na něj a pak všichni odsvištěli dolů na náměstí. Nevím, jak to tehdy dál pokračovalo, protože moje tramvaj jela na opačnou stranu, ale  od té doby se na „Strossmajerák“  „na Mikuláše“ jdu vždycky podívat.
Letos jsem jela autem, na křižovatce nechala přejít chodce – spolu s normálními smrtelníky i Mikuláše, čerta a anděla, kteří mířili ke kostelu sv. Antonína. Zaparkovala jsem za rohem a šla se tam podívat. Trio právě dorazilo pod rozsvícený vánoční strom: Mikuláš se zlatou berlou se tvářil laskavě,  chlupatý Čert s obličejem od sazí, kopyty (!) a pytlem  na zlobivé děti řinčel řetězem, a anděl, vlastně Andělka s křídly a nohama v silonkách měla v ruce košík s perníčky. I Mikuláš měl košík, a v něm dvě velké knihy. Prozradili mi, že se jmenují Vojtěch a Adam, a jako Mikuláš a čert mají dlouholetou praxi, Jana se k nim přidala letos. Perníčky pekli předevčírem, včera je zdobili a balili do celofánových pytlíků. Ale už přicházejí rodiny s dětmi a začíná mikulášská scenérie. Rodiče postrkují své svěřence před Mikuláše: „Byl jsi hodný/á, čistil/a sis zoubky,“ ptá se jich a bere do ruky postupně obě knihy. První je červená a je na ní napsáno „Peklo“, druhá je vázaná v kůži se zlatou ořízkou, to je kniha Dobra. Děti se snaží, recitují básničky, zpívají písničky, Mikuláš je chválí, Andělka rozdává perníčky, čert se trochu nudí, protože k „maluchům“ ho nepouštějí, aby si nebáli. Mikuláš a jeho pomocníci se vžili do svých rolí, vládne tu magická atmosféra, děti září, přicházejí další, za chvíli je tu fronta. Nebudu rušit, jdu se projít předvánoční Prahou, spokojená, že tradice venkovního Mikuláše pokračuje.

Každoročně třetí listopadový týden od půlnoci se začíná pít mladé víno odrůdy Gamay z vinařské oblasti Beaujalais, čili „nové božolé“. Klasicky je červené (nově se dělá i růžové), výrazně voňavé s ovocným podtónem, oproti našemu svatomartinskému těžší, ale i tak moc dobré. Bistra, bary a vinárny ve Francii i ve světě v ten den vyvěsí nápis „Le Beaujalais noveau est arrivé“ Nabídka dlouho nevydrží, jelikož se na „božolé“ vínoznalci okamžitě vrhnou a nejpozději do týdne zásoby dojdou.
Pročež  jsme hned v ten „božo“-čtvrtek vyrazili do jednoho francouzského bistra v Praze, společnost mi dělal synovec. Vešli jsme po páté, což bylo asi brzo, jelikož jsme byli v bistru sami a jeho majitel nebyl v nejlepší náladě. Nicméně nás posadil ke stolečku s červenobílým károvaným ubrusem a přinesl sklenky „božolé“ a výběr z francouzských sýrů. Až když jsme si dali druhou skleničku a začali přibývat hosté, jeho nálada se vylepšila a začal se usmívat. Vychutnávali jsme víno, klábosili a já objednala něco dalšího k zakousnutí – olivy a cornichons. Martin se zajímal co jsou ty cornichons a za chvíli je ochutnal – nakládané kyselé okurčičky. Bistro se postupně zcela zaplnilo, stolečky typicky velice blízko sebe, tak půl metru, jak to bývá ve Francii zvykem. Můj společník při ochutnávání míchal (další) vinnou sklenicí tak vehementně, až ohodil pána u sousedního stolku sprškou vína. Cornichon, procedil mezi zuby pocintaný Francouz.  Raději jsem Martinovi neřekla, že slovo cornichon má ještě jeden význam – pitomec. Martin se za vinný střik omluvil, místo konfrontace jsme pozvali souseda na skleničku, dojedli ty jedlé kornišony (pořádně kyselé, moc nedoporučuju), a byli jsme šťastní. Majitel bistra se usmíval a při placení vyjádřil přání, ať přijdeme zas. Na závěr vydařeného večra jsem zapoteizovala:

Božo božo božolé/ přijelo k nám z Francie.
Rádi k vínku sednem/ každý sklenku zvednem
s božo božo božolé/ co dorazilo z Francie.

Ač je chmurný listopad/ tohleto má každý rád
třetí čtvrtek v měsíci/ už má dlouhou tradici
božo božo božolé/ až z daleké Francie.

Červené či růžové/ božo božo božolé
dá si Pat i Patachon/ k tomu sýr a cornichon
pořádně si užije/ vždyť je to až z Francie

Slovníček pro ty, co nechodili na francouzštinu:
Le Beaujalais noveau est arivé (čti L božolé nuvó etarivé) = nové božolé dorazilo
odrůda Gamay (čti Gamy) = odrůda vína
cornichon (čti kornišon) = nakládaná okurka, případně pitomec (podle situace)
Pat a Patachon (čti patašon) = filmová komická dvojice 20. až 30.let

Mám známého, který je nevidomý a pracuje jako masér. Do práce ho vodí pes, který přes den odpočívá pod masážním lehátkem. Masér je velice schopný, dokáže rozmasírovat cokoliv, a tak má širokou klientelu, do které patřím i já. Není to jediný důvod, proč ho ráda navštěvuji. Má rád svou práci, s klienty si povídá, používá při tom humor s nadsázkou a je schopný fabulovat zajímavé příběhy. Prý ho inspirují klienti. Tady je malá ukázka.

Klient: Jau jau, mám pocit, že mně vykloubíte ruku.
Masér: Vaši ruku nechávám v klidu, teď vám kloubím rameno.
Klient: No tak rameno, jau jau, nechte toho!
Masér: Vy toho nechte! To jste sem, pane, nemusel vůbec chodit. Takové klienty mám nejraději, co úpí jen na ně člověk sáhne. Vaše rameno potřebuje péči, je zatuhlé, proto vás bolí.
Klient: Dyť mně to rameno utrhnete.
Masér: Když vám ho utrhnu, tak vám ho zase nasadím, až skončím, nemusíte se bát.
Klient: Nebo mi utrhnete něco jiného.
Masér: Tak to nejspíš ruku nebo nohu.
Klient: Nebo hlavu. Nechodí od vás lidi s hlavou v podpaží? Když je potká někdo na chodbě, tak hned pozná, že jdou od vás.
Masér: Máte pravdu, tak to tady často chodí. Lidi jdou ode mě, hlavu pod paží, ruce vytahané až ke kolenům a nohy táhnou za sebou. A ostatní je závistivě pozorují a říkají si: tomu říkám masáž s velkým M!
Klient: No tak já už jsem celej namasírovanej, tak už půjdu. Děkuju vám mockrát, a tady je maličkost pro vás (podává masérovi malý předmět).
Masér: Co to je? Vždyť je to jakási plechovka, navíc otevřená a je cítit po paštice.
Klient: To taky byla paštika v konzervě. Snědl jsem ji na lavičce, než jsem šel k vám a konzervu jsem vzal vašemu pejskovi, jistě si zbytek rád vylíže. Sbohem!