Úsměvna.cz

Začal školní rok, a já bych ráda podpořila studenty cizích jazyků. Vím, že to je pěkná fuška,  ale najdou se i zábavné momenty. Patřím totiž k těm, co „chodí na jazyky“,  naposledy na francouzštinu. Po letech studia jsem se odhodlala k mezinárodní zkoušce: V den D jsem v jazykové škole dopoledne napsala písemku a odpoledne byla ústní část. V místnosti k tomu určené jsem si vylosovala otázky a byla vyslána do třídy, kde seděla moje zkušební komise.  Zaklepala jsem a ozvalo se: „Entréz“, dále!
Uvnitř seděli za stolkem profesor a profesorka, rodilí Francouzi. Věkově jim mohlo být kolem třiceti, ale vypadali jako zvadlé kytky. Jak by ne, když zkoušeli zájemce o diplom ve francouzštině jako na běžícím pásu. Mě dostali naservírovanou mezi posledními.
„Parlez de vous“, řekněte něco o sobě, vyzvali mě.
Hned jsem spustila: Odkud pocházím, co dělám, jaká je moje rodina, atd., jelikož jsem to měla perfektně naučené. Když jsem se chystala, že popíšu své zájmy, profesorka mě zastavila, že to stačí, ať přejdu k dalšímu bodu, což byl rozbor novinového článku.
„Prosím, mohla bych vám sdělit ještě něco ze své prezentace“, bránila jsem se.
„A co by to mělo být“, zívla profesorka.
„Chtěla jsem vám představit své hobby“.
„Tak prosím, ale jen pár slov, odsouhlasil profesor.
„Sbírám vtipy“, řekla jsem. Do dvojice uondaných examinátorů vjel náznak života.
„Opravdu“, usmála se profesorka.
„A jaké ty vtipy sbíráte“, zajímal se její kolega. „O policajtech, o sexu, o úchylech nebo … třeba o zvířátkách?“  Jeho náhlý zájem mě trochu zaskočil.
„Já to beru spíš podle národností,“ odpověděla jsem. „Mám vtipy české, ruské, německé, francouzské…“
„Super,“ skočil mi do řeči profesor. „Tak to máte určitě vtipy o Angličanech!“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
„Mohla byste nám nějaký povědět,“ zatoužil.
„To bych mohla, ale,“ zavrtěla jsem se na židli. „Já ty zahraniční vtipy říkám v originále, kvůli pointám, někdy to jsou slovní hříčky. Takže ty anglické bych vám řekla v angličtině. Nebude to vadit?“
Na tváři profesorky se objevil nesouhlas, očima přímo propíchla svého kolegu. Vtip v angličtině na mezinárodní zkoušce z francouzštiny? V žádném případě!
Byla jsem jí za tu reakci vděčná. Chtěla jsem vtipem uvolnit atmosféru, ale s angličtinou mohl nastat problém: Co kdyby nepochopili pointu v cizím jazyce? To by mě naopak uvrhlo à la situation precaire, do prekérní situace.
„Alors“, tak tedy, usmál se profesor, „máte nějaký vtip ve francouzštině?“
Měla jsem jeden, z plovárny, kde na sebe halekají plavčík a chlápek přistižený, jak čurá do bazénu. Oba zkoušející se zasmáli na správném místě a znělo to srdečně. Najednou jsme tam spolu seděli jako spolucestující ve vlaku, co si padli do noty a vyprávějí si historky ze života, a dobrá nálada nad námi visela jako záchranný padák, i když jsme přešli k novinovému článku. Netrvalo dlouho, a někdo zaklepal na dveře. Otevřeli v dobrém rozmaru a našli tam dalšího kandidáta na zkoušení.
„Díky za prezentaci“, obrátila se ke mně profesorka se širokým úsměvem, „to je vše, můžete odejít“. Nemohla jsem uvěřit, že můj čas uplynul, přišlo mi to docela krátké. Ještě jednou mě ujistili, že zkoušku mám za sebou a vyprovodili mě ze třídy. K mým znalostem se nevyjádřili, výsledek mi prý přijde za měsíc. Odcházela jsem s vědomím všech svých chyb a přeřeků, plus ten článek, bůh ví, jak jsem dopadla. Druhý den jsem narazila na profesorku, ke které jsem chodila na kurz před zkouškou.
„Udělala´s  dobrý dojem v ústní části,“ řekla.
„Díky,“ odpověděla jsem. „Moc si z toho nepamatuju, jen, že jsem vyprávěla vtip.“
„Byl dobrej, kolegové nám ho vyprávěli ve sborovně,“ zasmála se při vzpomínce, „nevěděla jsem, že sbíráš vtipy?“
Nevím, jestli jsem dostala extra body za pobavení komise, ale zkoušku jsem udělala.

P.S.  Ten vtip

Plavčík volá přes celé koupaliště:
Pane, okamžitě přestaňte a odejděte! Je zakázáno čurat do bazénu!
Vždyť to tady dělá každý…
Ve vodě možná, ale ne z desetimetrového skákacího prkna!

Léto je doba dovolených, ale i velkého praní po návratech. Když jsem teď dávala do pračky první várku prádla, pomyslela jsem si, že i když ji máme už hodně dlouho, pere pořád spolehlivě a bezporuchově (za ta léta jsme jen jednou museli volat opraváře k výměně dvířek). Zatímco se dala do praní, stála jsem u ní a nostalgicky koukala na točící se buben s myšlenkou, jak dlouho nám tahle prací babička ještě vydrží. A to jsem neměla dělat. Jako kdyby uměla číst myšlenky, pračka začala kovově cvakat, i když jsem do ní nic kovového nedala. Zvuky sílily, buben se otáčel těžce, jen se zadřít. Byla jsem ráda, že vůbec doprala. Rychle jsem vyndala prádlo, pověsila ho a šla shánět opraváře.
„Hm, to bude na opravu,“ řekl do telefonu, když jsem mu závadu vylíčila. Byl uprostřed práce a nemohl k diáři, zavolá zítra, kdy by mohl přijet, to víte dovolené, práce plno. Do týdne by to snad šlo.
S chmurami v duši (bude to na opravu, nebo rovnou na novou pračku?) jsem večer sbírala ze šňůry suché prádlo, a přitom zjistila, že mi v podprsence chybí jedna kostice. Že by…?
V práci jsem se svěřila kolegyni. Nemá známého opraváře, který by dorazil dřív než ten můj, a co ta kostice? „Možná ho ani nebudeš potřebovat“, uklidnila mě, „kostice jsou potvory, ale naučila jsem se je vyndávat, možná se ti to podaří taky.“ A řekla mi, jak.
Přišla jsem domů, koukla do pračky a začala pomalu otáčet bubnem, jak mi poradila. Sice drhnul, ale pak z otvoru vykoukla hlavička zbloudilé kostice, jako žížala z díry. Opatrně jsem ji vyndala – a buben se začal otáčet normálně. Kostici jsem zašila do podprsenky, opraváře odvolala a s chutí se pustila do dalšího praní. Pračka prala rychle, tiše a, zdálo se, že i s radostí. A já si pro vždycky zakázala hříšné myšlenky o jejím možném konci.

Když nevíte, s kým vyrazit na dovolenou, jeďte s kamarádkou z dětství, se kterou si rozumíte. Já takovou mám, jmenuje se Lýdie. Onehdy na jaře jsme plánovaly, že spolu vyrazíme k moři. Moje láska k řeckým ostrovům nakonec převážila nad její láskou k Sicílii, a padlo rozhodnutí, že v červenci odletíme na řecký ostrov. Ale žádný hotel „all inclusive“! Objednáme si„studia“, kde si budeme jíst a bydlet podle svého. Nabídla jsem, že udělám průzkum. Asi měsíc před plánovanou dovolenou se Lýdie zajímala, jestli už něco mám. Jo, ale ještě to není ono, průzkum probíhá dál, řekla jsem, protože jsem se mu vlastně moc nevěnovala. Ale vrhla jsem se na to a dva týdny před odjezdem jsem objevila „last minute“, na řeckém ostrově, kde jsem předtím nebyla. Vzpomněla jsem si, že mám doma pohlednici právě odtud, a je na ní krásné rybářské městečko. Pojedeme ho navštívit! Lýdie byla pro, taky nabízených 12 dní nám přišlo ideální (týden u moře je málo!) a všechno dovršil fakt, že se odjíždělo se na Lýdiiny narozeniny.
Doletěly jsme podle plánu a čekalo nás příjemné překvapení. Naše studia patřila k hezkému komplexu vodních sportů s bazénem, barem a restaurací. Hned jsme se do ní vydaly. Už se vám stalo, že jste si anglicky objednali jídlo a nedostali to, co si myslíte, že jste si objednali? My jsme to zažily hned první večer. A kdo objednával? Já. Druhý den ráno Lýdie začala tesknit po švédských stolech v hotelu na Sicílii, kam jezdila opakovaně. Tady jsi v Řecku, takže budeš mít super řecké snídaně, prohlásila jsem, a vyrazily jsme na nákup do místního supermarketu, kde jsme skoupily všechno, co jsme měly rády, a chtěly si tu dopřát: Řecké jogurty, olivy, fétu, víno, retsinu, ouzo, šunku, sušenky a taky vajíčka v krabici, které nám po návratu do studia spadly na zem. A tak jsme k první snídani měly hemenex.
A šlo se na pláž. Krásná, dlouhá, v malém zálivu, asi kilometr od nás, lemovaná slunečníky s lehátky. Lýdie hned jedno obsadila. Počkej, nejdřív se podíváme, za kolik jsou, řekla jsem opatrně. Mně to je jedno, na Sicílii jsme platili na den deset, možná i patnáct Euro, odfrkla Lýdie.  Já (naježeně): Tak takovýhle sumy za kousek stínu platit nehodlám! Cena ale byla mírná, takže nebylo co řešit. Lýdie se vrhla do moře a jako zdatná plavkyně plavala až nejvzdálenější bójce, a možná i kousek za ni. Já jen k té první, jelikož je mi hned zima  postrádám vytrvalost. Vyhládlo nám ale oběma stejně, což nevadilo, jelikož na pláži byla rodinná taverna, kde dobře vařili a my se daly do mapování řeckých specialit. Taky měli moc dobré frappé, café helénico a zmrzlinu. Pláž byla dlouhá, ale o kus dál slunečníky končily, jelikož tam hnízdily želvy. Hnízda byla obehnaná barevnými páskami a o želví novorozence se tu starala  parta želvích dobrovolníků.
Druhý den dopoledne jsme měly s naší průvodkyní sraz v restauraci, kde nás poinformovala o ostrově a předestřela nám nabídku výletů. Lýdie si vybrala celodenní výlet přes půl ostrova, na trase klášter, malebné městečko, přírodní úkaz, oběd, koupání a degustaci vín (vrátila se pak moc spokojená, s lahví řeckého vína).
Já zavrhla organizovaný výlet a do kýžené rybářské vesnice odjela linkovým autobusem. Na místě se sice ukázalo, že to nebyla vesnice z pohlednice (ta prý na ostrově není a nikdo neví, kde se nachází), ale i tak byla malebná; byly tam římské vykopávky, dobrý oběd a koupání na malé pláži, kde rostl veliký strom, takže nebyla nouze ani o stín, a tak jsem se vrátila moc spokojená.
Nedaleko našich studií bylo městečko, jehož uličky a náměstí večer nádherně ožívaly. Hned zkraje jsme si v jedné trattorii daly večeři a pak se šly projít. Na velkém náměstí stál košatý strom s velikým kožnatými listy, pod kterým seděli na lavičkách v družném rozhovoru místní Řekové. Myslela jsem, že je to magnolie, Lýdie, že fíkus. Už jsi někdy viděla takhle velkej fíkus, zeptala jsem se. Takhle velkej ne, ale fíkus znám, máme ho doma, odpověděla Lýdie. A kvete někdy fíkus, zajímala jsem se. Fíkusy nekvetou, řekla. Já si ale dovedu představit, jak tenhle strom na jaře kvete, prohlásila jsem demagogicky. Lýdie se naštvala, ale pivo a procházka v přístavu nás zase vyladily. Přece se nebudeme hádat kvůli stromu!
A přesto jsme se večer pohádaly, až jsme z toho nespaly. Druhý den začal tichou domácností, ale i tak jsme spolu podle plánu vyrazily na výlet do hlavního města. Předpověď hlásila déšť, což jsme podcenila. Spustil zrovna, když jsme kráčely po molu a neměly se kde schovat. Já si nevzala deštník, ale Lýdie mě schovala  pod svůj. Když přestalo pršet a začalo pálit slunce, zjistila jsem, že jsem si zapomněla krém na opalování. Lýdie mi půjčila svůj. A tak to šlo dál, až se během dne hrany obrousily, začaly jsme spolu zase mluvit, a večer jsme si všechno vyříkaly. Lýdii vadilo, že chodím moc brzo spát, mně zase, že mě brzo budí (ráno šla plavat a pak si v pokoji fénovala vlasy) a každá jsme měla své argumenty. Když jsme si všechno vysvětlily, napadlo mě vypíchnout, proč je dobré jet na dovolenou právě se mnou: Mám přece užitečné nápady, řekla jsem, čekajíc na Lýdiin souhlas. Na mě jich máš až moc, a ještě je chceš všechny realizovat, zpražila mě.
Ale další den jsme se byly už zase kamarádky a vydaly se spolu na vzdálený hrad místním autobusem. Co kdyby náhodou zpáteční bus nepřijel, napadlo mě, když jsem si kupovaly lístky. V tom případě zavolejte na tohle číslo, poradila slečna v kase a napsala ho na papírek. A to bylo dobře, protože poté co jsme dobyly hrad (asi 1000 metrů nad mořem) a sestoupily na zastávku, bus opravdu nepřijel. Zachránilo nás to číslo – radiotaxi.
Taky jsme si půjčily kola! Projezdily jsme okolí, zajely na pláž, užívaly si plavání, tavernu a do toho odpoledne náhle přišla bouřka. Řekové naskákali do aut, my na kola, zběsile šlapaly do pedálů a stihly to domů jen tak tak. Z bezpečí našeho příbytku jsme pozorovaly, jak venku řádí živly, lilo, hřmělo a blesky se křižovaly, zatímco my popíjely portské víno, jedly sušenky a přepínaly kanály řecké televize – reklamy, telenovely i předpovědi počasí, aniž jsme pochopily, jak bude zítra.
Bouřka odplynula a od té doby bylo krásně a i naše dovolená pokračovala v pohodě. Společně jsme bydlely, nakupovaly, konzumovaly a užívaly si. Popíjely jsme řecké víno, plavaly jsme v moři, chodily do taverny na řecké speciality. Oblíbily jsme si malou pekárnu na náměstí, kde měli všechno od chleba, přes zapečené sýry, ovocné koláče, sušenky,  zmrzlinu. Užívaly jsme si koncerty v přístavu, zažily jsme gastro dny s ukázkami místních specialit od medu přes šašlik, levandulové mýdlo po pistáciovou zmrzlinu a sušenky. V lákavých buticích jsme si zkoušely oblečení – šaty na pláž, na večer i denní nošení, což nás moc bavilo. Zachránily jsme bezprizorní kotě! Poslední večer jsme zašly do městečka na večeři a pak poseděly pod košatým stromem na náměstí (já pod magnolií, Lýdie pod fíkusem). Lýdie litovala, že náš pobyt končí, ale protože jí tahle dovolená přišla dost akční, byla ráda, že využije doma pár dní dovolené, než se vrátí do práce.
V letadle jsme dostaly české noviny a v nich našly horoskop. Pro Lýdii tam stálo: Po dovolené se cítíte odpočatá a jako znovuzrozená. Plná elánu se vrháte do práce, protože se vám po ní už stýskalo. Máte pocit, že dokážete cokoliv. Jen ať nepřepálíte začátek! A poselství pro mě? Snažte se realizovat každý nápad, který vám prolétne hlavou, nebo si ho aspoň zapište. Jinak ho zapomenete, a to by byla škoda!
Smály jsme se, až nám tekly slzy. Pěkná tečka za naší pohodovou dovolenou.

Vždycky jsem toužila podívat se na Filmový festival v Karlových Varech, jenže mi do toho pokaždé něco přišlo. Letos jsem se ale pevně rozhodla, že pojedu, i když mě známý, co festival ve Varech párkrát absolvoval, varoval: Musíš si koupit pass, abys měla slevu na filmy. Na lístky se stojí fronty dlouho dopředu, minimálně den předem, v den promítání jsou vyprodané. Na moji námitku, že to snad nebude tak děsné, proč by tam jinak lidi jezdili, pokrčil rameny: Ledaže bys měla kapku štěstí.
Nezviklal mě. I když nemám ráda davové šílenství a nesnáším fronty, rozhodla jsem se,  že tam zajedu na den, ráno tam, večer zpátky, nebudu moc očekávat, prostě si jen udělám průzkum a užiju si festivalovou atmosféru.
Ačkoliv jsem v pátek ráno na nástupišti mezi prvními, do autobusu se dostávám poslední, po peripetii se špatně koupenou jízdenkou. Naštěstí všechno dobře dopadne, a autobus odrazí z nástupiště i s mou maličkostí. Do Karlových Varů dorazíme před devátou. Už jsem kdysi tu byla, ale nic mi tu není povědomé. Lidí na hlavní třídě je po málu a je chladno. Nechám se zlákat na snídani v kavárně, kde se zahřívám míchanými vajíčky a horkou kávou. Vedle mě usedá mladík s passem (kartičkou)  na krku, má lístek na film, který začíná za hodinu. Nabádá mě, ať zkusím štěstí v některé pokladně na kolonádě u Thermalu, pass na jeden den prý nepotřebuju. Jdu tedy na kolonádu, která se postupně plní kinofily, co míří na ranní promítání, ale před pokladnou nikdo není.
Mám štěstí, někdo vrátil lístek, mladík v pokladně říká, že o tenhle film byl dost zájem. „Amazing Grace“ je záznam dvoudenního gospelového koncertu Arethy Franklin, královny soulu, natočeného v kostele když byla na vrcholu slávy. Fantastický sbor, reverend co to vede, mluví tam její otec, v první řadě sedí lidé, od kterých se učila zpívat, v poslední řadě kamera zabírá typickou tvář Mika Jaggera.
Jsem tak nadšená, že jdu zpátky k pokladně poděkovat pokladníkovi za lístek. Potěší ho to, a jelikož se zrovna uvolily lístky na další projekce, nabídne mi lístek na dokument o Jiřím Suchém. S radostí si ho koupím a hodinu, co zbývá do začátku, trávím sluněním na lehátku v parku na Sadové kolonádě, s Karlovarskou Korunní v ruce, relaxuju a poslouchám švitoření lidí a ptáků. Paráda!
Film“ Jiří Suchý – lehce s životem se prát“ přináší zajímavý průřez jeho osobním a profesním životem, s úspěchy i krizemi, smutky a radostmi, na pozadí naší i světové historie. Dokumentem provází Jiří Suchý, ale defilují tu Laurel a Hardy,  Werich, Šlitr, Forman, Gott, Jitka Molavcová a další.  Po skončení filmu následuje diskuze s režisérkou Olgou Sommerovou a její brilantní odpovědi na zvědavé dotazy objasní mnohé. Na kartičce hodnotím tenhle film jako nejlepší, a jak se později dozvím, stejný názor měli i ostatní – dokument zvítězil v divácké kategorii.

Jsem plná dojmů a mám hlad a žízeň, což vyřeším v jednom z bister, k jídlu si dám místní pivo, ráda, že dnes nebudu řídit. Od téhle chvíle si už jen užívám atmosféru na pěší zóně a na kolonádě, projdu se podél říčky Teplé k hotelu Pupp, co bydlí filmové hvězdy, a sleduju, jak se odpoledne mění v podvečer a ruch slábne. Vím, že je to jen na chvíli, a večer tu bude pořádně rušno.  Ale už se blíží můj odjezd, v terminálu nastoupím do autobusu a cestou do Prahy si pod přivřenýma očima znovu přehrávám své zážitky.
Milé Karlovy Vary, příští rok na začátku července se zase uvidíme, určitě!

Pozn. Kinofil = milovník kina/filmu