Úsměvna.cz

Někdo se chystá na léto nakupováním věcí na dovolenou, já se snažím dostat do letní nálady. Těším se na letní volno, dlouhé dny a krátké noci, koupání, letní festivaly! Letos jsem se začala vylaďovat v půlce června, kdy mě pracovní záležitosti zavály k Máchovu jezeru. V závěru odpoledního programu jsme s kolegyní uprchly a vyšplhaly na Bezděz. To vám byl rozhled – viděly jsme až na Ještěd! Ten den byl horký pátek a já se rozhodla, že se nevrátím do horké Prahy, ale zůstanu v kempu na víkend: užila jsem si borové háje, koupání, projíždku lodí, i bouřku nakonec. Zanedlouho, už v Praze, mě pozval kamarád „na lodičky“ na Vltavě. Sešli jsme se na Žofíně u Národního divadla, a on, jsa v dobré kondici, obvesloval se mnou Slovanský i Střelecký ostrov, přičemž jsme konverzovali o všem možném a on se vyhnul projíždějícímu parníku, kterého si já všimla na poslední chvíli.
Ke konci června jsme byli na pěkném jazzíku. Jazzmani hráli světové šlágry jako Barbizon blues, Rhythm hope, experimentovali s Vivaldim, a pak nás uvedli do letní nálady skladbami Horko v lese, Vltavské blues, a, samozřejmě, Summertime. No a v úplném závěru měsíce jsem stihla zajet do Brna na muzikál My fair lady ze Zelňáku. Pygmailon zasazený do Brna, kde Lízu Ďulínkovou najde profesor lingvistiky na Zelném trhu, řečeném Zelňáku. Než ji profesor naučí mluvit spisovně, používá brněnskou hantýrku zvanou Hantec – ještě že jsem měla z předchozí návštěvy Brna něco nastudováno (a brněnská kamarádka občas vypomohla s překladem).
Červen se vřítil do svého závěru, v pátek se rozdalo vysvědčení, což udělalo pomyslnou tlustou čáru za první polovinou roku. Konečně jsou tu letní prázdniny a dovolené a já si slibuju, že zůstanu na letní vlně a nebudu nikam spěchat. Těším se, co léto přinese. Jak by řekl klasik – “ ať se práší za kočárem!“

Minulý víkend byl hodně rušný: volby do Evropského parlamentu, finále mistrovství světa v hokeji, v neděli večer koncert. Ale můj největší zážitek se odehrál v neděli ráno. Šla jsem po našem sídlišti na procházku se psem a u paneláku s  vysokou borovicí sahající až do pátého patra jsem na trávě uviděla ptáka –chodce. Stejně jako v sobotu ráno, procházel se pod borovicí, koukal kolem, vypadalo to, že někoho hledá. Můj pes k němu běžel, ale když jsem ho okřikla, nechal ho být. Pták poodešel, ale netvářil se nijak vyděšeně, naopak, udělal pár kroků směrem ke mně. Napadlo mě, že je příliš mladý na to, aby věděl, co je nebezpečí. Vypadl z hnízda? Kde jsou jeho rodiče? Ptáček byl šedý, sem tam po těle bělavé chmýří, tělíčko zavalité, dlouhé asi dvacet centimetrů, nožky dlouhé tak akorát, vypadal jako malý kiwi, akorát s krátkým zobákem. Na ptačí mládě byl docela velký a co je to za druh, jsem nevěděla. Když jsem se k němu sehnula, roztáhl křídla a pokusil se utéct, a já uviděla, že má na zádech krvavé zranění. Tak tohle bylo naléhavé. Vyfotila jsem ho a fotku poslala do pražského Útulku pro zvířata v nouzi v Jinonicích, s dotazem, jak bych mu mohla pomoct.
Je to mládě holuba hřivnáče, ještě není schopný letu, přivezte ho k nám, přišla odpověď.
No jo, to se řekne, přivezte. Pádila jsem domů pro krabici od bot, udělala do ní díry a spěchala zpátky, než ho uloví nějaký predátor. Hřivnáček měl ale štěstí, dál korzoval pod borovicí. Chytila jsem ho, dala do krabice, sedli jsme do auta a jeli do Jinonic. Cesta přes Prahu byla v neděli ráno rychlá, byli jsme tam coby dup.
Útulek jsme našli na konci původní vesnické zástavby, kde začíná přírodní stezka. Po zazvonění nás pustili dovnitř a nám se otevřel svět ochránců zvířat. Na dvoře pracovali dobrovolníci, kolem pobíhala selátka divokých prasat, poletovala poloochočená sojka a špačci.
Ornitolog v přejímací místnosti vytáhl vyjukané holoubě z krabice a podíval se na jeho zranění. „Možná ho vyhodila z hnízda straka a přitom ho klovla do zad. Straky klidně cizí máďata uklovou a pak je sežerou,“ řekl a předal ho záchranářkám k nakrmení a další odborné péči „Dneska máme šrumec,“ pokračoval, „lidi nám od rána volaj´ a vozej´ zraněný ptáky, nejni divu, teď je zrovna doba, kdy se učí lítat a před pár dnama byl velkej vítr.“ Vzápětí, jako potvrzení jeho slov, dorazili manželé, paní nesla papírovou kosmetickou taštičku, v ní dvě malé krabičky od čaje, jemně vystlané natrhanými kapesníky, a z každé z nich koukaly dva hlasité žluté zobáčky hlásící se o potravu. Ptačí sourozence našli včera na zahradě, večer je zachránili před prochladnutím, nakrmili podle návodu, který našli na internetu, ale jelikož je nestíhali krmit tak často, jako originál ptačí rodiče, přivezli je sem. Ornitolog na ně kouknul a prohlásil:“ Jsou to kosáci“.  Kosí bratři dostali pinzetou do zobáčků pěkných pár porcí červů a putovali do ptačího inkubátoru. Místo jim udělala už opeřená sýkorka, která tu po několika dnech zesílila, a teď se mohla přesunout do další sféry péče. „Máme na to takovej zaběhanej kolotoč,“ zmínil muž, a my si všimli pokynů na inkubátoru a na vývěskách, takovou „kuchařku“ pro záchranářské služby, co kdy a jak dělat.
Mimo jiné jsme se dozvěděli, že nejčastější chovanci jsou ježci, které zraní psi nebo strunové sekačky, a labutě, když při přistávání na Vltavu přehlédnou tramvajové vedení, nebo je zraní projíždějící lodě. Jakou má zachráněný zvířecí život cenu? Tady určitě velkou.

Má-li člověk problém, jehož řešení vyžaduje trpělivost a výsledek je nejistý, je to těžké. Zvlášť pro mě, s mou netrpělivostí. Našeho malého knírače pokousal pitbul a navzdory antibiotikům, veterinářům i mé péči se jeho stav nelepšil, naopak, každý den to s ním bylo horší. Když to takhle šlo druhý týden, začala jsem z toho špatně spát, bála jsem se, aby to s ním nedopadlo špatně. Přece jen nebyl nejmladší, ale, jak jednou napsala Halina Pawlovská, právě starého psa nejvíc milujeme. Abych přišla na jiné myšlenky, napadlo mě vyrazit na výlet kousek za Prahu na Řípskou pouť, která se tam zrovna konala. Doprovázela mě kamarádka Lýdie, se kterou se znám od základky na maloměstě, i když teď bydlíme na opačných koncích Prahy, rády spolu někam vyrazíme.
Řípská pouť má dlouhou tradici a koná se na svatého Jiří, kterému je na vrcholku Řípu zasvěcený ne nějaký obyčejný kostelík, ale historická rotunda. Pouť s atrakcemi pořádají dvě místní vesnice, takže co se týče atrakcí, je to tu jako na Matějské, už z dálky bylo vidět Obří kolo, Extrémní houpačku, padesát metrů vysoký kolotoč, katapult a centrifugy, kolem Řípu lítaly vrtulníky zběsilé okružní lety, což ještě umocňovalo velikost této akce. Běžné parkoviště bylo beznadějně plné, a tak nás poslali nás na parkoviště záchytné – v poli, od pouti daleko, k Řípu blízko, i v neděli odpoledne tam bylo plno, ale ještě jsme se vešly. Buď ráda, že neprší, vyšlápneme si odtud pěkně na Říp, a pak druhou stranou sejdeme na pouť, plánovala Lýdie. 
Nevím, jak to bylo možné, ale naše cesta vedla přes hřbitov zvířecích miláčků. Hrobečky jeden vedle druhého, pejskové, kočičky, naleštěné náhrobní kameny, plyšáci, poslední sbohem… Zasáhlo mě to přímo do srdce, mé černé myšlenky se zhmotnily. Já nechci, aby můj pejsek umřel… ještě nepřišel jeho čas, rozbrečela jsem se. To víš, že ne, dostane se z toho, táhla mě pryč Lýdie a postrkovala po turistické značce směrem k Řípu. Svěží vítr a zubaté sluníčko zahnaly mé největší chmury, o další zlepšení nálady se postaral výstup po čedičové hornině. V půli kopce horkokrevná Lýdie prskala, že je úplně splavená, zatímco mně (zimomřivé) bylo tak akorát. Krátké přestávky s vyhlídkami na České středohoří, Prahu a vesničky pod námi a četba vlastivědných tabulí nám udělaly dobře a najednou jsme byly nahoře. Rotunda svatého Jiří nám připomněla staré časy, taky díky dějepisářce, která nás ji ve škole nutila kreslit do sešitu. Vešly jsme dovnitř a já v duchu přeříkala modlitbičku za mého maroda. Venku v bufetu jsme doplnily energii klobásou – a teď hurá na pouť! Cestou dolů po vybetonované cestě se z nás zase staly děti a vrhly se na všechno, co jsme si vysnily a co ke správné pouti patří: Zaručeně čerstvé v cukru obalované mandle. A langoše! A čínské nudle! Perníkové srdce domů, turecký med a cukrová vata pro nás teď hned! Projet se v autíčkách. A houpačka! (Řetízák jsme nedaly, na to jsme byly moc najezené). Na střelnici se mi podařilo vystřelit panenku, juchúúú! V peruánském stánku mi Lýdie zakoupila lapač snů, aby zaplašil mé noční můry (dík, seš skutečná kamarádka!). Když jsme skončily, heliport už byl mimo provoz. Nevadí, Říp obletíme za rok. Návrat k autu přes pole zesnulých zvířecí mazlíčků už nebolel, obhlížely jsme krásné náhrobky, dojemné i vtipné nápisy a položené hračky, a odjely nabité zážitky a v pohodě.

Má prosba k všemohoucímu zabrala –  náš milý malý knírač se uzdravil.

Řídíte rádi a štvou vás akce typu – město bez aut? Tak vemte auto a vyražte s námi na protestní jízdu městem! Vtipné nápisy a transparenty odměníme. Jízda bude ve zvířecím duchu – každá posádka ve zvířecím kostýmu obdrží speciální cenu. Překvapení na konci! Do městské džungle jedině autem!!!

Je sobota k polednímu a na parkovišti na okraji Prahy se sjíždějí řidiči, kteří přijali výzvu k protestní vyjížďce. V poledne jich je už ke stovce. Účastníci se zdraví a přesouvají se ke stanovišti s nápisem „Do městské džungle jedině autem“, který vztyčili organizátoři, a rozvinují své transparenty – „Náš benzín nesmrdí“ , „Ropáci = chlapáci“„Praha bez aut  = mrtvá Praha“, a další. Spousta posádek aut přijela ve zvířecím kostýmu: Kočka s kocourem, auto plné růžových králíků, ale jsou tu divoká zvířata: Tygří rodinka, netopýři, jezevec, liška, vlk, medvěd, šedivá veverka s pelerínou.  Nejvýrazněji působí exotičtí jednotlivci: jeden je převlečený za pštrosa, druhý za lemura, další je krokodýl a má proklatě dlouhé čelisti. Tlouštík, převlečený za hrocha, si pohrdlivě odfrkne. Zdá se, že o hlavní konkurenty je postaráno. Organizátoři přivítají účastníky, následuje krátká instruktáž k Jízdě. Každý řidič dostává mapu a itinerář. Trasa je jasná, nálada úžasná, jízda může začít. Účastníci sedají do svých strojů a řadí se jeden za druhého. Chlapík u výjezdu mávne kostkovaným praporkem – odstartováno!

Protože magistrát zakázal motorizovanou dopravu v části Starého města, kolona odpůrců zákazu míří právě tam. Od Vltavy kličkuje podle plánu jednosměrkami, po zdařilých výkrutech a obratech o sto osmdesát stupňů projíždí zpátky do centra až na Václavské náměstí, jehož horní část za opětovného troubení pomalu objede. Budí tu velkou pozornost nejen provokativními nápisy, ale i zvířecími převleky: pštrosovi ze střešního okénka kouká hlava, z dalšího vlají králičí uši, krokodýl označil své „přečuhující“ čelisti červeným praporkem. Řidiči zdraví ostatní účastníky provozu i chodce a ventilují svou dobrou náladu.
Při jedné takové sérii troubení to městská policie nevydrží a zastaví auto s řidičem, který po celou dobu nesundal ruku z klaksonu. Když stáhne kouřové okénko, příslušníci nevěří svým očím: Zpoza volantu na ně kouká velký lemur, s pruhovaným ocasem stočeným kolem řadící páky. Policie neztrácí glanc a žádá o doklady. Lemur jim je podá chápavým ocasem. Po identifikaci řidiče – pomalovaný obličej s kožešinou na hlavě je k poznání – je udělena pokuta, lemur zaplatí, vytáhne okénko a jede se na pražskou periferii.

Po dvou hodinách spanilé jízdy protestní jezdci v euforii dorazí na druhý konci Prahy, kde organizátoři pronajali parkoviště a přilehlý kus louky. Vyhládlí motoristé se vrhají na připravené občerstvení, z reproduktorů duní rocková hudba, přítomní tančí, debužírují a užívají dne, pán navlečený do pštrosa se chlubí cizím peřím. Každý si tu najde své místečko – tygři tančí, netopýři se zavěsili na strom, jezevec s medvědem se rozvalují na sluníčku, liška s vlkem sledují dovádění růžových králíků,krokodýl si leští čelisti. Hroch do cíle nedojel.

Zajistili jsme jízdu na motokárách, odhalují organizátoři slibované překvapení a směrují zájemce do Centra motokár. Když se tam motoristé a jejich rodiny vyřádí, vrátí se na shromaždiště na vyhlášení nejlepšího sloganu a předání cen za zvířecí kostýmy. Vyhrává posádka Trabantu se sloganem „Náš benzín nesmrdí“.
Po udělení symbolických cen pro všechny ve zvířecím převleku je na pódium povolán zástupce ZOO, aby vyhlásil úplně nejlepší kostým. Jeho verdikt účastníky šokuje – vítězem se stává poletucha. Cože, ta vypelichaná veverkomyš s pelerínou ?! protestují ostatní „zvířata“. Zoo –specialista vysvětluje, že jde o velmi ohrožený živočišný druh a její kostým je naprosto věrný. Pštros a ostatní neohrožené druhy se rozčílí. „Tak ať ta poletucha vyleze na strom a ukáže, jak v tom kostýmu lítá, když je nejlepší“, křičí pštros. Zoolog trvá na svém, dojde na strkání a spustí se rvačka. Vzduchem lítá srst, peří a kdovíco ještě, krokodýlovi někdo zlomil čelist. Vlk s liškou honí poletuchu, která se spasí útěkem na strom, ale to jim nestačí a zkoušejí vylézt za ní. Vyděšená poletucha přeskočí na sousední strom, až jí při skoku zavlaje pláštěnka. Dav pod ní to uvidí a zajásá: Umíš plachtit, seš jednička! Vítěz je jasný, už není proč se bít. Když roztřesená poletucha sleze ze stromu, „zvířata“ ji uznale poplácávají po rameni.  Motoristé si podávají ruce, a loučí se v dobrém.
Děkujeme vám všem, volají organizátoři. Naše akce byla úspěšná, nejpozději za rok ji zase zopakujeme!