Úsměvna.cz

V našem novém pětipatrovém byznys centru se ozvalo hlášení – požární poplach. Koukali jsme na sebe zmateně: Je to jen cvičení, nebo doopravdy hoří?! Neuběhla ani hodina od příchodu, kdy jsme překonali bezpečnostní turnikety a zlomyslný výtah bleskově zavírající dveře, a teď abychom utíkali ven. Ale radši jsme se sbalili a přimíchali se do davu lidí sestupujících po schodech z horních pater. Ve druhém patře se náš pohyb zastavil. Nervozitu zmírnila informace, že prý nehoří, je to jen zkouška evakuace z budovy. Ta se úplně nepovedla, jelikož se zasekly turnikety v recepci a lidi uvázli na schodech. Navíc vypnutí elektřiny způsobilo výpadky dat. Vedení budovy reagovalo na stížnosti omluvou a příslibem vylepšeného cvičení za čtrnáct dní.
V den D pět minut před devátou zazněl zvukový signál doprovázený opakovanou výzvou k opuštění budovy. Spořádaně jsme vypnuli počítače, vzali si kabáty a zamířili ven. Fronta na schodech byla menší, uvízli jsme až v prvním mezipatře. Tamní kolegové nabídli, že v případě skutečného požáru můžeme vyskočit na ulici z jejich kanceláře. Pro těhotné, nemocné a starší osoby by vystrčili z okna štafle, které mají v kumbálu.
Když jsme se nakonec dostali ven, vytvořili jsme před vchodem diskuzní hloučky. „Docela slušnej chaos,“ usoudil kolega, „ takovej jsem nezažil ani na škole“. „Krásnej poplach,“ libovala si kolegyně, „takhle se utužuje kolektiv, takový cvičení by měly bejt častějc!“ Ti, co s sebou měli peněženky, se vydali pro nápoje z čerstvého ovoce do nedaleké občerstvovny, my ostatní jsme postávali, vzpomínali na podobné události a fotili se. Požární poplach se změnil na požární potlach. Vzpomněla jsem si na požární cvičení z byznys centra, kam jsem nastoupila před dvaceti lety.

Budovu vlastnila francouzská společnost, která měla kanceláře v přízemí. Byl únor, krátce po poledni a já spěchala z nějaké pochůzky do kanceláře. Když jsem se blížila se k výtahům ozvala se nějaká znělka a následovalo hlášení ve francouzštině. Podle tónu mohlo jít o akci Sodexa k Valentýnu, plánované přerušení dodávky elektřiny nebo nabídku volných vstupenek do pražské ZOO. Z kanceláří v přízemí vyšli zaměstnanci v kabátech a mířili k východu. Vypadá to, že mají padla, pomyslela jsem si závistivě a znovu zmáčkla tlačítko výtahu. Proč pořád nejede? V tom hlášení přešlo do češtiny a vzápětí do angličtiny: Toto je požární poplach. Nepoužívejte výtahy. Sejděte po schodišti a shromážděte se před budovou. Oznámení spustilo rojení zaměstnanců z nedaleké jídelny a ze schodiště, přiběhli i mí kolegové, jen tak nalehko, a šli jsme ven. Bylo tam pod nulou a foukalo, kabáty měli jen Francouzi a já. Náš ředitel žádal, aby je pustili do kanceláře pro kabáty, ale byl odražen vedoucím cvičení – dovnitř teď na půl hodiny nesmí. Bylo to logické, protože tam vběhli hasiči s hadicemi a uháněli po schodech nahoru. I když jsme našli útočiště v nedalekém hotelu, další den si (až na Francouze) stěžovaly všechny společnosti. Vedení budovy se omluvilo a přijalo opatření. Následující léta se požární cvičení oznamovala v předstihu, a pro zaměstnance bylo před budovou teplé občerstvení.

Dnes jsme ale neměli ani únor, ani hasiče a požární cvičení netrvalo déle než patnáct minut, které jsme si na čerstvém vzduchu opravdu užívali. Kuřáci kouřili, hladovci debužírovali v blízké bageterii a o čerstvých džusech už tady byla řeč. Přesto se našel člověk, který byl celou dobu nervózní, pořád někam telefonoval, a netrpělivě sledoval, kdy už konečně otevřou. Jak jsme ho tak pozorovali, rozdělili jsme se na dva tábory. Jedni věřili, že má ohlášenou videokonferenci, které se účastní lidi z celého světa a řeší tam něco bytostně důležitého. Druhá naše část měla vysvětlení zcela prozaické – zapomněl si zamknout kancelář nebo jen potřebuje na toaletu. Když recepční konečně pokynula, že můžeme dovnitř, muž se tam vřítil, jakoby na tom závisel jeho život. My ostatní jsme ho následovali ve volném tempu. Výtahy absorbovaly přiměřené množství cestujících a rozjely se. Vystoupili jsme v našem patře, odemkli kancelář a vstoupili dovnitř. Na to, že bylo čtvrt na deset tam bylo mile klidno. Počítače začaly tiše příst, telefony vyzvánět … a pak nám přivedli požárního technika, který nám ukázal, kde je (ukryto!) požární schodiště. Příští rok ho určitě vyzkoušíme!

Ráno napadl mého psa volně pobíhající pitbul. Pejska jsem zachránila, majitelce pitbula řekla, co si o ní myslím a v bojovné náladě spěchala na školení v rétorice na opačném konci Prahy. Dorazila jsem na poslední chvíli, sálek už byl zaplněný asi třiceti lidmi, co si toužili zlepšit mluvení na veřejnosti. Kurz vedl člověk nejpovolanější, herec s charakteristickým hlasem i projevem, pan Jan Přeučil. Jeho řečnická cvičení nás pěkně rozmluvila, takže jsme se (my ženské) o přestávce bavily o všem možném. Dva muži, ač vypadali sympaticky, se drželi stranou a cosi řešili. Když jsem si šla kolem nich pro kafe, zaslechla jsem, že se baví o MDŽ: štvalo je, že se od nich čeká, že se budou snažit, shánět kytky nebo bonbošku, tssss“. Došlo mi, že dnes je 8.března, a zároveň mě udivilo, jak jim je tenhle svátek proti srsti. Misogyni jedni!
Po přestávce nás pan Přeučil vyzval, ať každý napíšeme na papírek téma, o kterém by se dalo diskutovat, a hodíme ho do klobouku. Bez přemýšlení jsem napsala “ MDŽ“. Náš školitel příspěvky zamíchal a ve zbytku dne jsme si témata po jednom vytahovali a přede všemi o nich diskutovali, plus každý dostal svého oponenta, který mu dával otázky. Byla jsem zvědavá, kdo si MDŽ vytáhne. Pořád nic, až jsem si ho nakonec vylovila já. A jako oponent usedl jeden z přítomných mužů. Zhluboka se nadechl, a už to jelo – minulé století, sufražetky, přežitek, zprofanovaná socialistická oslava udržovaná dělnickou třídou, karafiáty a bonboniéry prý ženy stejně nesnášely, a jemu dnes nebude nikdo nic přikazovat.
Jenže tady šlo o mou prezentaci, od rána jsem měla bojovnou náladu a v rétorice za dnešek už něco natrénováno. Řekla jsem, že jestli mu v minulosti některá hodila karafiát na hlavu, tak chápu, že nemá tenhle svátek rád. I když vznikl v minulém století, neberu ho jako přežitek, ani zvýhodňování nebo otravování žen. Vím o pánovi, který na MDŽ každý rok nosí své ženě karafiáty a novou utěrku na nádobí, a oba z toho mají radost. I mě v dnešní uspěchané době potěší, když mi 8. března někdo květinou připomene, že mě vnímá jako ženu. Když to udělá dobrovolně, budu na to fakt hrdá. Takhle plamenně jsem to podala, i když jsem tušila, že mě dnes žádné velké překvapení nečeká.
Prezentace skončily, dostali jsme zpětnou vazbu a seminář se nachýlil ke konci. Profesor Přeučil všem poděkoval za účast, rozdal certifikáty a dodal, že účastnicím kurzu by rád předal malou pozornost. Je totiž Mezinárodní den žen a on ženy ctí a respektuje. A každé z nás věnoval krásnou žlutou růži.

Pozn.
Mizogyni = muži, co nenávidí ženy

Život někdy není veselý, ani o narozeninách. Před lety v den narozenin mé maminky zemřel po krátké nemoci můj otec. Tak moc ji to zasáhlo, že se rozhodla, že narozeniny už slavit nebude – v ten den se už nedokáže radovat. Nakonec se nám ji podařilo přemluvit, ať je slaví později v jiný den. Anglická královna má přece oslavu taky několik měsíců po svých pravých narozeninách! Hledali jsme pro maminku vhodné datum a pořád to nějak nesedělo. Až mě napadlo datum jejího narození otočit, a z 3.1. vzniklo 1.3. Tak se zrodily její „inverzní“ narozeniny. Maminka tím jen získala – proti oslavě hned po Silvestru je tahle jarní daleko víc pohodová.

Aniž jsme to měli v úmyslu, inverzní narozeniny jsme objevili ještě v jiné podobě, když se schylovalo k oslavě 85. narozenin mého strýce, který byl ve velmi dobré kondici. Jelikož měl rád zážitky, poptala jsem zážitkové firmy.  Nabídli výstup v balonu uvázaném na laně, „řízení“ letadla v simulátoru pilotní kabiny, čepování piva za pípou nebo bagrování jam skutečným bagrem.  Jenže to nebylo nic pro něj. Můj strýc, který celý život snil o létání na utlralightech, své hobby opravdu rozvinul a po šedesátce se mu začal věnovat naplno. Nešlo o žádné modýlky. Podle technické dokumentace si postavil otevřený jednoplošník a později i dvouplošník, a naučil se na nich létat. Simulátor létání i balon na laně jsem tudíž škrtla. Taky nepije pivo a jámy si celý život kopal sám, když pracoval na zahradě. Když jsme na žádný „super“ dárek nepřišli, zeptala jsem se ho přímo, co by si nejvíc přál. „Aby mi bylo zase šedesát,“ odpověděl. I když se to zdálo nesplnitelné, řešení se našlo. Narozeninovou číslovku jsme otočili: Nebude slavit 85., ale inverzní 58. narozeniny! Taky jsme objevili osmimilimetrový film, na kterém jeho kamarád v padesátých letech zachytil, jak strýc na poli za městem testoval svůj první prototyp letadla. Mělo to tehdy velký ohlas, byli u toho všichni místní, i tajní agenti. Film jsme zdigitalizovali a přichystali ho na DVD jako dárek. Když jsme ho při oslavě promítli (několikrát), můj strýc se přesunul do dob svého mládí, krásně si zavzpomínal a nám se aspoň částečně podařilo jeho přání splnit.
Můj postřeh k narozeninovým číslům a výročím u dříve narozených: Neznám nikoho ač v sebelepší kondici, kdo by juchal nadšením nad gratulací s ozdobně vyvedenou padesátkou, šedesátkou, sedmdesátkou či osmdesátkou, navíc se stylizovaným textem. To už je mi tolik, pomyslí si smutně. To to uteklo. Vždyť se ani tak starý necítím… Proto si myslím, že narozeniny nad padesátku si zaslouží obrácený, inverzní pohled. Slavili byste radši 52 nebo „znovu“ 25 let? 54 nebo 45? 65 nebo 56? Oslavenec a jeho hosté se při inverzních narozeninách můžou krásně vrátit v čase do doby, kdy byl dotyčný v rozletu, měl plány a těšil se, co budoucnost přinese. Popovídat si o té době, životní cestě, a jak to všechno dopadlo.
Ale proč to všechno píšu: Moje maminka dnes slaví své jarní narozeniny. Milá maminko, přeju ti všechno nejlepší k tvým znovu osmnáctým narozeninám!

Znáte tai-či? Původně čínské bojové umění se v moderní době změnilo v trénink těla (i mysli) posilující  zdraví, odstranění stresu a prodloužení života. Užitek z něho mají dospělí (hlavně ti, co pracují hlavou), děti i senioři.  Jelikož jsem zvědavá, cvičení jsem si vyzkoušela (skvělý relax!) a pak jsem několik sezón docházela do akademie tai-či na pravidelné tréninky, které se odehrávaly v tělocvičnách, někdy i na terase s výhledem na Prahu. Při tichém cvičení pozdě večer se v tělocvičně někdy ozývaly zezadu slabé zvuky, které jsme si nedokázali vysvětlit. Nejlepší byly ale ranní kurzy – odcházela jsem z nich nabitá energií, která mi vydržela celý den. Jen mi vrtalo hlavou, proč je v dámské koupelně  ráno před cvičením plný koš použitých papírových ručníků. Přece se tu večer po cvičení  uklízí a vynesou i koš! Že by někdo používal koupelnu v noci? A pak mi to došlo: Akademie Tai-či má svého džina!

Nejspíš se sem dostal ve staré láhvi z tenkého čínského skla, kterou si trenér přivezl z Číny z jedné tréninkové cesty. Nemohl tušit, že se do lahve schoval džin, který toužil poznat daleké kraje. Když po návratu v akademii lahev otevřel, džin se dostal ven a od té doby je volný. Představuju si, jak přes den pospává v úzkém prostoru nad dřevěným stropem ve velké tělocvičně, přivřenýma očima sleduje dění v místnosti pod sebou, a čeká na večer, je totiž noční tvor. Jakmile se setmí, začne se ve své skrýši protahovat, takže návštěvníci večerních kurzů slyší ze stropu zvláštní zvuky. Džinova chvíle ale přijde,až když všichni odejdou a světla v akademii zhasnou. To vyskočí ze své skrýše, ve velké tělocvičně si dá rozcvičku a pak dlouho cvičí s meči. Na zklidnění přidá čchi-kung v malé tělocvičně, pak je čas na šálek čaje a četbu zenové literatury.

Při jasných nocích vychází na terasu a pozoruje na obloze hvězdy a letadla, kochá se pohledem na petřínskou rozhlednu, hrad a další nasvícené pražské dominanty. Někdy při tom cvičí několik set let starou sestavu tai-či. Nakonec se pořádně osprchuje v dámské koupelně, osuší se papírovými ručníky a použité strčí do odpadkového koše. Když je čisťoučký jako miminko, zajde do recepce pro něco dobrého na zub. Nadlábne se, napije a uááá, začne zívat, protože na něj přichází spánek. Noc se láme k ránu, za chvíli začne svítat. Džin zahladí stopy po svém hodování a vrátí se do velké tělocvičny, plavným skokem vyletí ke stropu a protáhne se skulinou do své ložnice. Ještě si chvilku zdřímne, než sem ráno zase přijdou lidé.