Úsměvna.cz

Letošní zima blahosklonně nadělila sníh dvakrát i v Praze, takže se sněžná tvořivost dětí i dospělých projevila i na našem sídlišti. Nastala sezóna sněhuláků! Stačily dva zasněžené víkendy, a v ulici nám jich vyrostlo přes deset:  Malí, střední i velcí,  různě vyšperkovaní, každý podle vkusu svého stvořitele. Dva trochu netradiční- jeden měl na rameni ptáka, druhý u pomyslné nohy malého kamaráda – sněžného pejska. Hrátkám se sněhem asi neodolá nikdo na světě, což  můžu potvrdit.
Jednou jsme v únoru odletěli na prodloužený víkend na jih Evropy, a bychom se „ohřáli“. Bohužel, řízením vzdušných proudů tam dorazil taky arktický vzduch a napadl sníh. Místní (my ne) se z toho bláznivě radovali, stavěli sněhuláky, koulovali se a klouzali se po umrzlém sněhu. Z aut jezdili jen taxíky, a to velice pomalu. Proto, že to klouzalo, ale taky proto, že taxikáři ze sněhu uplácali malé sněhuláčky, dali si je na kapoty a jezdili s nimi po městě.
Když sněží na východním pobřeží USA, nazývají to blizardy, zavírají se kvůli nim letiště a lidi ten den nejdou do práce.  Zažila jsem to před lety při mém jediném výletu do New Yorku (opět v únoru). Náš neodkloněný let zázračně proklouzl mezi dvěma blizardy a přistál na letišti. Na druhý den byl ohlášený další blizard. Ráno bylo na ulici nějakých deset centimetrů sněhu, lidi nešli do práce, auta nejezdila, jen záchranné složky. Naštěstí metro jezdilo normálně, a tak jsme se prošli po městě a odpoledne se přesunuli do Central Parku. Newyorčani tam pobíhali na běžkách, sáňkovali, bobovali, bruslili, ale především stavěli sněhuláky – stejné, jako u nás.  Dohlížela na to městská policie na koních – dokonalá zimní městská idyla! Pořád sněžilo, my křižovali parkem, a lidi, které jsme potkávali, se dívali na mou liščí čepici. To koukáte, dmula jsem se pýchou, jelikož jsem tam nikoho s liškou na hlavě nepotkala. Smysl těch pohledů jsem pochopila, když jsme se zašli ohřát do baru, a já se uviděla v zrcadle. Viděli jste filmovou parodii „Mars útočí“? Tak já vypadala jako Marťan, akorát jsem tu velkou hlavu neměla zelenou, ale bílou. Když jsem s ní zatřásla, spadlo na zem asi půl kila sněhu. A bylo po chodícím sněhulákovi.
Ale zpátky domů a do reality: Sice se teď oteplilo a sněhuláci roztáli, ale v únoru je pořád šance, že sníh ještě přijde a sněžní kreativci budou mít do čeho píchnout, potažmo co uválet, a v parcích se na nás zase budou usmívat sněhuláci.

Na začátku bývá normální běh událostí, často úplných maličkostí, které člověk dělá „jako obvykle“ nebo v dobré víře, jenže pak se to nějak zvrtne a je co vysvětlovat. Speciální kategorií jsou nedorozumění v práci, která je třeba žehlit okamžitě (některá se nevyžehlí nikdy).
Jedna taková příhoda se přihodila mému kamarádovi, který si s kolegou pořídil do kanceláře akvárium. Když se v něm přemnožili malí šneci, informovaní akvaristé nelenili a zakoupili šneka – predátora, aby je likvidoval. Jmenoval se výstižně  Surmovka vražedná, latinsky Clea helena, nebo-li Vražedná helena, když ty názvy zkombinovali. Měl pruhovanou ulitu a své oběti vysával chobotem. Když měl dost, schoval se pod kameny, kde trávil a odpočíval. Kolegové dění v akváriu rádi pozorovali a komentovali. Helena, jak si plže zvykli nazývat, se činila, a malých šneků ubývalo. Jednou se vraceli z oběda a kolega při pohledu na akvárium zahlásil: „Helena se nažrala a teď někam zaleze, dokud to nestráví“.
„Jak to myslíte,“ ozval se za nimi šokovaný hlas. Dveře byly otevřené a v nich nová kolegyně, jmenovkyně predátorského plže. Pánové se hbitě pustili do vysvětlování: Že to tak nemysleli, a co vlastně mysleli. Naštěstí měla skutečná Helena smysl pro humor.

O novoročních předsevzetích bylo napsáno tolik, že klidně přidám něco o sobě. Loni jsem se snažila od ledna pravidelně cvičit. Nebavilo mě to, takže za šest týdnů mé aktivity vzaly za své. Jenže bolesti zad mě dohnaly k tomu, že jsem od podzimu vymýšlela, jak se jich zbavit. Až mě jednou v prosinci nedaleko domova  osvítilo světlo plaveckého stadionu. Jasně, budu sem chodit plavat. A pravidelně!
Rodina mě podpořila – o Vánocích jsem našla pod stromečkem plavecké brýle. Zbývalo dojít na plavečák, zakoupit permanentku a začít. Namotivovaně jsem tam vtrhla hned 2.ledna. Milá paní v pokladně mě přesvědčila, abych investovala do permanentky na pětadvacet vstupů a já, nic zlého netuše, souhlasila. Jenže v bazénu bylo lidí jak na Václaváku. Kondiční plavci sice plavali spořádaně jeden za druhým, na konci otočka, ale bylo jich asi třicet. Zařadila jsem se do fronty a ponořila se do vody. Teplá moc nebyla, ale s přibývajícími tempy se to zlepšilo. Za krátko mě pálily oči (brýle jsem zapomněla doma), dech se krátil, síly taky. Namakaní sportovci nás, pomalé vodní šneky, předjížděli kraulem a občas se do nás trefili rukou nebo nohou. S přestávkou jsem vydržela slabou půlhodinu. Domů jsem se vracela sice s pocitem splněného úkolu, ale po další tlačenici (mají snad všichni permanentky?!) jsem rozhodně netoužila.
Musela jsem se dodst přemlouvat, abych tam zašla znovu. Ale počáteční nával opadl, a zavládla pohoda. Prosklenou stěnou bylo vidět ven – sníh a fujavice, zatímco vevnitř bylo krásně jako v Karibiku, dráhy bazénu a tobogán volné! Jediné mínus byly brýle, které jsem někde doma založila. Zase mě pálily oči! Snažila jsem se proto kopírovat slečnu, co plavala znak, obličej krásně nad vodou. Nebylo to vůbec snadné. Moje pokusy dokonce zvedly ze židle plavčíka, který mě požádal, ať přestanu blbnout a přesunu se do menší hloubky. Soucitná slečna naštěstí můj styl korigovala, až jsem udržela hlavu nad hladinou. Vida, že na mě někdo dohlíží, plavčík se zklidnil a přesunul se zpátky na své stanoviště. Tužila jsem se dál, a když se mi v závěru podařilo uplavat na znak celou dráhu, radovala jsem se tak, až jsem ve sprchách zapomněla plavky. (Ještě, že je poctivý nálezce vrátil na recepci).
Jednou jsem šla plavat brzo ráno. Do práce jsem dorazila jako vodník Volšoveček, ze šůsku mi kapala voda, a když jsem se pochlubila, že jsem se dala na plavání, následovaly komentáře.: „Aha, tak proto máš tak červený voči“. „ Nevadí ti, že budeš mít vyšisovaný vlasy?“ a „Nebojíš se, že z toho v takový zimě budeš nemocná? “
Kam se hrabe slepá závist, pomyslela jsem si. Plave se mi líp, jelikož jsem brýle nakonec našla. Znak piluju dál, plavčík už si na mě zvykl. Napětí v zádech polevilo, vlasy neřeším a zatím mě nepostihla žádná rýmička. Plavání se mi začalo docela líbit. Dvakrát týdně prostě popadnu tašku a jdu. Možná mi sportovní elán vydrží i déle než pětadvacetkrát.

Do sněhu u lesa
vystoupí z busu
dívka, jak komtesa
maluje si pusu.

Nosík jak bambulka
červená čepice
vždyť je to Karkulka
na cestě babičce!

K oslavě Silvestra
nese batoh těžký
v něm šampus, bábovku
má s sebou i běžky.

Dohoní ji pocestný
přes les za ní pílil
prý je zcela počestný
jen má dlouhou chvíli

Když se chlap vtíravý
málem na ni vrhne
šampusem ho sestřelí
a na běžkách zdrhne

Shledání s bábi krásné je
leč šampus trochu chybí.
Bábovka se ginem zapije
Karkulka nový sekt slíbí.

Slavily dlouho, samý smích
po ginu je tu spánek bezesný.
Zimní les venku už dávno ztich‘
Slídí v něm stále pocestný
(Vlk to nestih´.)