Úsměvna.cz

„Vraždíte?“
„Ne, já radši vařím.“
„To já budu radši vraždit.“
Malá konverzace dvou dam, co se náhodně potkaly v knihkupectví, mě pobavila. Vánoce na spadnutí, hon na dárky vrcholí. Pokukuju, z čeho bude vybírat paní se zálibou ve vraždách. Prý dárek pro snachu. Z vystavených titulů na mě dýchne chlad, krev, oběti: Krvavá zima, Chladnokrevně, Devátý hrob, Do posledního dechu, Temné hlubiny i Temné říční proudy, Potopa, Vdova, Nejsem mrtvá, Stesk po krvi, Zavražděná, Ztracená, Nenalezená.
Ne, tohle není můj šálek čaje. Nenápadně se přesouvám k paní, co ráda vaří (je to na ní vidět). Tituly v této sekci jsou veskrze přátelské: Kuchařka cukr free, Je to tak snadné, Jezme zdravě, Vaření krok za krokem, Jídlo snadno a rychle, Vaříme jednoduše a dokonale, případně S láskou. Zvláštní sekce knih přináší  „To nejlepší od“ což jsou jednak herecké celebrity, i vyhlášení kuchaři. Její volba padá na „Jamie Olivier vaří po italsku“. Budou špagety!
Při placení u pokladny usměvavá paní Kuchařková poznamená k Detektivkové. Já to mám taky pro snachu. Víte, ona hodně kupuje knížky, rychle je přečte, a pak mi je půjčuje, takže jsme docela kamarádky.  Ale asi by potřebovala nenápadně poradit s vařením. Můj syn má totiž moc rád teplé večeře.
Ono se dá naznačit i detektivkou, utrousí druhá paní a nechá si zabalit „Do posledního dechu“.

Proti gustu žádný dišputát, řekl by jistý pan mlynář, toče tabatěrkou, napadne mě.  Já měla dvě tchyně – čekatelky, ale knížky nečetly. Té další koupím něco úsměvného od Ivanky Deváté.
Tak šťastné a veselé!

Jituš, neflákej se a koukej!
Dyť koukám.
Nahoru? Že nic nehlásíš. Potřebuju navigovat.
Teď zrovna nic nevidím.
Hm, tak tímhle tempem to budeme shazovat do příštích Vánoc.
Tak si to zkus sám! Hlavu mám zakloněnou, až mě z toho bolí za krkem, odsekne Jituš.
Jejich hlasy se rozléhají zasněženým zimním lesem, pohledy směřují do korun opadaných listnáčů, které tu převažují. Před dvěma tisíci let tady v lesích nad řekou, kterou dnes nazýváme Berounka, bývalo keltské oppidum. Možná už tehdy sem v zimě chodili mágové pro jmelí, aby pak využili jeho léčivé a magické vlastnosti.
Jitka vyhlíží v korunách stromů zelené parazitické koule, které Karel sráží na zem. Pak je zas na Jitce, aby  jmelí dohledala. Je to těžké, protože les je prorostlý keři a neprostupným klestím.
Fido, hledej jmelí, dostaneš mlsík! Bílý westík, povzbuzený příslibem odměny, čenichá kolem a přibíhá s úlovkem: nejdřív je to pet lahev, pak zmačkaná plechovka od Red bulu. Panička nesouhlasně kroutí hlavou, na pamlsek to teda nevypadá. Tak co mám vlastně hledat, kroutí Fido očima. Panička mu dá jmelí očichat. Pejsek snaživě odběhne do podrostu a přinese škrpál. Panička to vzdává, musí se sama soustředit na hledání. Karel odloží srážedlo a pomáhá hledat.
Já nevím čím to je, že se tady každej rok dycky pohádáme, pronese přes rameno. Pro trochu blbýho jmelí.
Ale vždycky se zase udobříme, drkotá zuby Jitka. A neni blbý, nosí štěstí.
No tak pro štěstí, dojde k ní Karel a lípne jí pusu.
Spěchají domů s úlovkem pro sebe, rodinu a přátele. Nejlepší ochranu a štěstí totiž přinese jmelí darované. Rituál starých Keltů pokračuje.

Od minulého týdne v noci mrzne, od včerejška sněží, začala zima. Není divu, když 11. listopadu přijel Martin na bílém koni. Letos jsem ho konečně viděla! Stalo se ve Znojmě v neděli dopoledne u kostela Nalezení sv. Kříže, kousek od historického centra. Když hodiny odbíjely jedenáctou, stál svatý Martin s helmicí, brněním a červeným pláštěm na schodech u vchodu  kostela, bílého koně zaparkovaného opodál. Právě skončila mše, lidé vycházeli ven a tenhle Martin je s obří lahví vína zval k ochutnávce do ambitu přilehlého kláštera dominikánů. Pozvání přijali věřící, turisté i náhodní kolemjdoucí, mezi nimi i moje maličkost.
V ambitu bylo pro degustaci vše potřebné. Uznávaní vinaři, občerstvení, několik lavic k posezení, hrála tam cimbálovka. Svatomartinských vín spousta, bílá, růžová i červená, jen si vybrat. Koupila jsem lahvinku bílého, že s ním rozjasním náš svatomartinský oběd. A povedlo se: bylo lehké, svěží, květinové, jazyk rozvazující. Pěkná tradice, tahle mladá vínka. Moravské podzimy jsou čím dál teplejší, hrozny zrají déle a jsou sladší, vína mají více cukru a méně kyselin. Vinaři slibují, že letošní vína  budou dost podobná vínům jižním, italským španělským nebo francouzským, a to i červená! Ta nejlepší jim prý můžou i konkurovat.
Možná už se tak stalo. Po návratu do Prahy jsme za pár dní neodolali pozvání na beaujalais nouveau, nové božolé (na staré by samozřejmě nikdo nešel). Bylo červené, nefiltrované a docela těžké. A já zatoužila po skleničce toho jiskřivého svatomartinského z Moravy.

Už ani nevím, kdo z nás tohle knihkupectví objevil. Ačkoliv bylo na hlavní ulici, mělo poklidnou atmosféru, což se nám líbilo. S kolegou jsme tam chodili v pauze na oběd pro svou porci literární potravy, odreagovat se od světa v byznys centru.
Knihkupec byl diskrétní muž středního věku, který se kromě pozdravů a běžných krátkých vět moc neprojevoval. Sedával za pultíkem u okna, a návštěvníkům nechával volnost, ať si u něj tráví čas po svém. Jednou jsme zjistili, že pod pultíkem něco schovává.
Všiml sis, co tam má za nástroj, zeptala jsem se kolegy Oty, když jsme vyšli ven.
Jasně, klarinet.
To je jako kdybys řek´ flašinet, vyprskla jsem. Hoboj je to!
Hoboj nebo viola, opáčil kolega a obratem zarecitoval dekadentní báseň Oldřicha Hlaváčka:
Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží,
v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál.
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?
Hrál smutně na hoboj.
Vzduch se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Vyděděný král -to sedělo. Jednou jsem oknem zahlédla, jak v prázdném obchodě hraje sám pro sebe. Ale jen mě zahlédl, hned hoboj odložil a předstíral, že tohle je zcela běžné pražské knihkupectví. Na ženy reagoval trochu odtažitě, jako by byl strážcem v technickém muzeu a my zbloudilé návštěvnice, které se jen přišly schovat před deštěm. S Otou se ale jednou pustil do zasvěceného hovoru a já byla u toho.

Ve výloze se tehdy objevila velká kniha uměleckých fotografií s polooděnou modelkou na titulní straně. Kolega mě poučil, že autorem je Helmut Newton, světový fotograf proslavený akty. Cena byla značná, ale Otu to netrápilo a šel se zeptat, zda by si publikaci mohl prohlédnout.
Knihkupec jeho zájem přivítal. Vidím, že pán je znalec, řekl. To je opravdové umění, zachytit, jak ženské tělo vyzařuje erotický náboj. Kolega přikývl, načež postáli v obláčku vzájemného porozumění. Pak Oto utrousil něco pochvalných slov o autorovi.
Jsem rád, že vám není jeho jméno neznámé, řekl knihkupec. Takovou knihu bych nenechal ležet jen tak na pultě, pro opravdové zájemce mám jeden výtisk vzadu. Chcete si ho prohlédnout?
Velmi rád, odpověděl Oto, v hlase radost i pokoru zároveň. Načež vyšli zadními dveřmi z místnosti.

Měla jsem pocit, že takhle nějak to asi chodívalo v USA v době prohibice. I když tady nešlo o alkohol, ale o erotické fotografie. Lelkovala jsem po obchodě, že na Otu počkám. Uběhla čtvrthodina, dvacet minut, a ti dva se nevraceli. Napadla mě paralela z ženského světa. Vzala by mě prodavačka ve značkovém obchodě s botami „dozadu“, abychom společně obdivovaly ten nejdražší pár? Postály bychom nad ním společně v obláčku tichého porozumění?
Konečně se otevřely dveře a milovníci aktů se vrátili do reality. Ve tvářích odraz sdíleného prožitku, rozloučili se podáním ruky. Když jsme s Otou vyšli na ulici, vyptávala jsem se na knihu, ale nic kloudného mi neřekl. Možná bych to stejně nepochopila.