Úsměvna.cz

V říjnu mě zavály pracovní povinnosti do Brna. Slunečné počasí a zlatě zbarvené listí v okolních lesích házely tak krásně zlaté odlesky, že jsem si začala notovat písničku Brno je zlatá loď… Můj poklidný příjezd ovšem přerušil trapný detail – jakmile jsem odbočila z okruhu do města, hned jsem zabloudila. Nevím čím to je, ale při průjezdu centrem se v Brně ztratím po každé. Nemajíc GPS, požádala jsem o pomoc posádku vypulírovaného starého mercedesu , který přistál vedle mě na křižovatce. Vepředu dva chlapi v oblecích, na zadním sedadle doga, vyklánějící se z okénka. Hoši se spolu bavili divnou řečí a poradili. Ovšem, chtělo to tlumočníka. Nemajíc vedle sebe Bystrozrakého ze Zlatovlásky, napnula jsem uši a mozkové závity, až jsem zhruba pochopila, co mi borci řékajó. Měla jsem objet Špilec, jet podél šaliny, uhnout tam a tam, až se dostanu do Oltecu. Setkání s brněnským Hantecem mě zaujalo natolik, že jsem si vygooglila stručný slovníček.
V hotelu mě naštěstí vybavili plánkem s orientačními body. Jakmile jsem pochopila, že Špilec můžu objet zprava, ale klidně i zleva, a pokaždé dojedu na Mendlák, přestala jsem panikařit. Ale stejně jsem jezdila radši šalinou. Ve volném čase jsme s kolegy prochodili štatl, Zelňák, Vaňkovku a další brněnské atrakce a betálně se bavili. Počasí nám přálo, zoncna hřála o stošest, ani jsme nepotřebovali mantl.
Můj největší zážitek ale pocházel ze světa architektury. Nebyla to vila Tugendhat, Špilec ani chrám sv Petra. Když jsem uviděla Kaplického Chobotnici, musela jsem se štípnout do ruky. napadlo by vás, že se z ní dá udělat autobusová zastávka? Je v brněnské čtvrti Lesná, kde jsou ulice pojmenovány po architektech, tahle zastávka se jemnuje Loosova. Ve dne ji prosvěcuje slunce, večer je osvětlená zevnitř, a krásně zlatě svítí. Zajímavé je, že za realizací známého blobu nestálo architektonické studio, ale návrh studenta práv v anketě na zvelebení města. Město jeho nápad přijalo a zrealizovalo už před patnácti lety. (Jestlipak se ujme taky někdo Kaplického rejnoka?)
Protože se zvelebovací ankety osvědčily, radní nedávno požádali obyvatele Brna o název pro rekonstruované hlavní nádraží. Tipnete si? Vyhrál Šalingrad. Radní ho nezkousli, ale mně se líbil. Třeba se ujme aspoň neoficiálně :-).

Malý slovníček Hantecu – brněnské hantýrky:
Oltec          centrum města
štatl           město
mantl        kabát
Mendlák Mendlovo náměstí
Zelňák      Zelný trh
zoncna      slunce
Špilec        Špilberk
šalina        tramvaj
borec         muž
betálně     výborně

Motto: Dozrál vinohrad, zas konec léta, je blízko k vínu, a čistý vítr zpívá o podzimu.
(Hradišťan, Sonet o lásce a modrém portugalu)

Letošním zářím se prolínalo babí léto a nejrůznější vinobraní. Můj největší zážitek pochází ze Znojma.  Nešlo ani tak o středověký královský průvod (i když byl úžasný), burčák (ten z Lechovic byl vynikající) nebo víno (nejvíc mi chutnala Pálava). Můj zážitek se odehrál v „uličce chudiny“ z dob raného středověku, kterou jsme při cestě za dobrým vínem procházeli.  Potulovalo se tam asi deset ošuntělých lidí v oblecích vylepšených pytlovinou. Pobuda s umělými bradavicemi, povětrné ženské, žebráci, prodavačka bylinek, chlap se špalkem a sekerou a uprostřed toho všeho seděl věštec. Na hlavě turban z tchořích kožek, u opasku měšec na honorář. Po zaplacení nám předvedl čtení z ruky, z karet i z run. Všechny nás trochu potěšil a v něčem trochu znejistil.  Mě kromě jiného upozornil, ať si dávám pozor na majetek. Vzápětí mi někdo strhl bundu, kterou jsem měla přehozenou přes ramena, a pak už jsem jen sledovala, jak si s ní pobudové pohazují jeden přes druhého až k druhému konci uličky, a tam ji nabízejí kolemjdoucím. Naštěstí ji nekoupili, a tak s ní chmatáci pohazovali dál a volali na mě,  že si ji můžu koupit zpátky.  To jsem teda vypěnila! Sice to byla jen hra, ale s uličkou jsem se rychle rozloučila. Už se v tom středověku nesmím tolik vyžívat.

Za burčákem a dobrým vínem se ale už nemusí jen do Mělníka nebo na Moravu. V posledních deseti letech ožila tradice pražských vinobraní, nejznámější jsou v Troji, na Pražském Hradě  nebo na Vinohradech –minulý víkend jsme zašli do vinohradské Grébovky.  V sadech byla hlava na hlavě, stánků s vínem plno, burčák nechyběl, stánků s občerstvením až oči přecházely, žádný snad nebyl stejný, z Česka i z  ciziny. Lidé často přišli s dekou a užívali si na ní zakoupené víno, debužírovali, povídal, případně poslouchali koncert na otevřené scéně, každý podle svého gusta.  I my jsme navštívili stánky, s úlovky se usadili na trávníku a koštovali vzorky letošních bílých vín lehkých jako vánek. Vedle nás se usadili dva chlápci středního věku, co zakoupili vícero lahví, k nim vinné sklenice na vysoké nožce, které plnili, vychutnávali, vyprazdňovali a zase dolévali. Na rozdíl od nás měli vína uleželejší, a při druhé lahvince se rozhovořili o něco hlasitěji, takže jsme mnohé vyslechli. Byli to to vínoznalci, co jezdí za vínem pravidelně. O vínech mluvili jako o známých: Jo André, s tím jsem se v Mikulově hodně skamarádil… nebo: ten Šeďák v Troji mě dorazil!
Do toho zpívala Tonya Graves svým silným krásným hlasem, jen na moment ji přerušil pořadatel, aby oznámil nález ztraceného chlapečka. Načež tatínek v davu zamával, odložil sklenku, a začal si razit cestu k synovi.

Tak na zdraví, dobré víno a příběhy s dobrým koncem!

I před pár lety bylo na začátku září vedro. Ráno na začátku víkendu rádio ohlásilo, že bude zase třicet stupňů, jen na horách osmnáct, načež pustiliMarcelu Holanovou a její „Až na vrcholky hor“. Písnička mi vnukla spásnou myšlenku – pojedu se zchladit na hory. A až na vrcholky!
Moje volba padla na Krkonoše. Na výpadovce z Prahy byla tlačenice, za mnou houf motorkářů. Usilovně jsem jim ujížděla, až jsem málem minula odbočku na Jičín. Zanedlouho se mi otevřel úchvatný výhled na Krkonoše, nad nimi pár dramaticky vybarvených mráčků. Stáhla jsem okýnko a začala se kochat: To jsou panoramata! Vzzzzum –  přehnal se kolem Harlej osedlaný chlapem s rohatou helmou. Vzzum vzzum vzzum –následovala jeho motorizovaná parta, s gustem vykroutila zatáčky a zmizela za obzorem. Tsss, nebudu se s nimi nahánět, odfrkla jsem si, přeladila na pomalou jízdu a pozorovala blížící se horské velikány.

U vjezdu do Špindlerova Mlýna jsem si dala selfíčko u Labské přehrady, na vodě veslaři, foukal příjemný vánek. Idylickou scénu přerušilo tůrování motorek – motorizovaná tlupa si tu dala pauzu, vyfotila se, a v oblacích prachu a benzínového odéru zmizela v branách městečka. Tmavých mraků nad horami přibylo, a to mě pobízelo ke spěchu. Nechala jsem auto na parkovišti, do KRNAPu se bez povolení stejně nemůže, a vyjela nahoru místním autobusem.
Na konečné, na parkovišti před Špindlerovou boudou, mě uhodily do očí zaparkované známé stroje: Motorkáři mě zase předjeli! Barbaři smrdutí nadutí, prskala jsem, ale hned jsem se uklidnila. Vždyť se s nimi nemusím vůbec potkat, až se budu vracet z túry, budou už dávno pryč. Zorientovala jsem mapu a vyrazila na hřebeny. Jenže po pár stech metrech sluníčko zašlo, na vině byla temná mračna. Radši jsem se vrátila na Špindlerovku. A dobře jsem udělala! Jen jsem se usadila na terase, už padaly první dešťové kapky. Terasa byla krytá, takže to nevadilo, dala jsem si malé pivo.  Déšť získával grády a za chvíli lilo jako z konve. Ještě, že mě to nechytlo venku, říkala jsem si spokojeně a čekala, až se liják přežene. Čas běžel, vody přibývalo, stejně tak uprchlíků před deštěm. Ochladilo se, na terasu začalo zatékat, museli jsme dovnitř.  V restauraci bylo narváno, číšníci nestíhali. Hosté se sušili, lidi, psi, každý se bavil, jak uměl. Jediné volné místo bylo u velkého stolu, kde seděli motorkáři, mlčenliví jako lesní trollové. Dojedli oběd o více chodech a teď si dávali rundu něčeho pro zahřátí, čaj to nebyl.  Na můj dotaz, jestli si můžu přisednout, ten nejstrašlivější z nich maličko kývl. Posadila jsem se na konci stolu a snažila se nepřekážet. Zblízka byli ještě drsnější než na motorkách. Nemluvili, jen si čas od času mezi sebou podali meteoradar. Zahlédla jsem, že dešťový mrak se má v další hodině ještě zvětšit. Venku se setmělo, vypadalo to na bouřku.

Dostihl mě hlad a zima. Horký čaj nepomáhal, objednala jsem si horký oběd. Když mi ho konečně přinesli, venku už řádila bouřka. Vzápětí se ozvala strašná rána a vypadly pojistky. Přítmí a trollí společnost mi nepřidaly na náladě. Než naskočil náhradní zdroj elektřiny, měla jsem toho akorát.  Naštěstí se bouřka začala vzdalovat. Zaplatila jsem, hodila na sebe větrovku, špitla „nashle“, i když jsem další setkání s touhle partou neměla v plánu, a prchla na autobus. Na zastávce nikdo, spoj zrovna odjel a další pojede za hodinu. Déšť ustával, ale zima byla hrozná. Přemýšlela jsem, že než stát v zimě na zastávce, půjdu Špindlu po silnici po svých. V tom  vyšli drsňáci v kožených oblecích z restaurace a já závistivě sledovala, jak sedlají své motorky.  Za chvíli se jejich stroje daly do pohybu. První jel ten rohatý, ostatní následovali. Poslední u mě zastavil.
Ujel ti vlak, křikl.
Za hodinu pojede další, zadrkotala jsem a snažila se, aby to neznělo poraženecky.
Do Špindlu?
Jo.
Ukázal hlavou za sebe. Tak si naskoč.
Nasoukala jsem se za něj, motorka zabrala. Zachytila jsem se sedadla a skloněná k širokým zádům v kožené bundě vnímala, jak kolem mě vlají její třásně, kroužíme po serpentýnách a báječně klesáme. Nohy jsem měla jako rampouchy, ale jinak to bylo super. Ve Špindlu na parkovišti mě vypustil, na můj dík nereagoval a tryskem vyrazil za ostatními. Za okamžik jsem stála uprostřed louží sama. Nezdálo se mi to jenom? Třásla jsem se zimou jako ratlík. V kufru auta jsem našla flísovou vestu a holinky, sláva, i zapomenutou zimní rukavici. Když náhradní oblečení zmírnilo můj svalový třes, vsoukala jsem se za volant. Na teploměru bylo dvanáct stupňů.  Ztuhlýma prstama jsem nastartovala, zapnula topení a vyrazila se ohřát do Prahy. Naštěstí tam bylo těch slibovaných třicet.

Oskar se zahleděl na protější břeh jezera. Zdál se blízko, ale asi moc blízko nebyl. Léto se přehouplo do druhé půlky a Oskar strašně toužil tohle jezero přeplavat. Poslední rok se v plavání hodně zdokonalil, zdolal už menší rybník a řeku. Ale tohle jezero bylo široké a voda neznámá. Potřeboval by doprovod, jenže Jarča s kamarádkou šly do kempu na volejbal a nechaly ho tu s knížkou, která ho nebavila. Chtělo by to nějakého plavce nebo, ještě líp, doprovodné plavidlo. Lidi tady ale neplavali daleko břehu, ani pár vedle na dece nevypadal po této stránce perspektivně. Mladík nejdřív kývl, že by zaplaval s Oskarem až do poloviny, ale rozmyslel si to, když mu přítelkyně řekla, že tohle je zatopená pískovna a uprostřed je fakt hloubka.
Oskar se nespokojeně poflakoval na dece, když do jeho zorného pole vplul modrý nafukovací člun a šinul si to k protějšímu břehu. Dodalo mu to odvahu, zvedl se a prohlásil k dvojici vedle: Se mi zdá, že jsem zahlíd´loďku.
Tak jdeš na to, zeptala se dívka.
Jasně, přikývl Oskar. Pohlídáte mi věci?
Jasně! A šťastnou plavbu!
Oskar vlezl do vody, ale veslař se činil a rychle se vzdaloval. To je teda pech, přece to nevzdá? Na štěstí zahlédl kus od břehu chlápka na nafukovacím lehátku, jak leží s novinami v klíně a zjevně nemá co napráci.
Pane, zahalekal Oskar, jakmile doplávnul k jeho hlavě. Mohl byste…
Muž ležící na zádech rozhodil rukama i nohama, až to žbluňklo a zařval: Moje brejle! Zatímco se je snažil vylovit, sklouzly z něho noviny a taky plavky, které si sundal, aby se opálil úplně všude. Naháč se otočil na břicho, a nadávaje Oskarovi do paviánů, pádloval rukama na lehátku naštvaně pryč, bílý zadek mu svítil jako odpověď na Oskarovu omluvu.
Naštěstí se nafukovací člun otočil a vypadalo to, že za chvíli protne Oskarovu plavební dráhu.
Pane! Zařval Oskar na veslaře. Pane!
Člun změnil kurz a rychle se k němu přibližoval. Posádka se skládala z muže a malého chlapce.
Haló, zavolal muž, co se děje?
Potřebuju doprovodný plavidlo, zavolal Oskar s úsilím, jelikož ho to halekání trochu vysilovalo. Přece jen už byl uprostřed jezera, a odhadoval, že stejnou vzdálenost má ještě před sebou. Položil se na zádech na vodu, aby šetřil síly. Muž k němu mezi tím dovesloval
Tak jsme tady, řekl. Plaveš na druhej břeh?
Oskar kývnul.
Klukovi v loďce zasvítily oči: Tati, budeme ho zachraňovat?
Jeho otec složil vesla a vyčkával.
Oskar odklonil zrak z mraků do očí lodivoda. Jen si dávám pauzu.
Dobrá, rozhodl muž. Poplujeme s tebou. Řekni, až budeš odpočinutej.
Už můžem, řekl Oskar, přetočil se ve vodě na prsa a spokojeně udělal pár uvolněných temp. Byl nadšený, že má skutečné doprovodné plavidlo!

Pomalu dokrauloval na druhý břeh a usadil se na mělčině, aby si odpočinul. Dno bylo pokryté jemným pískem, voda byla čirá a teplá. Muž zaparkoval člun, kluk se brouzdal kolem a za chvíli se vrátil s párem škeblí. Poklábosili o vodních sportech, a když si Oskar odpočinul, chlápek nalodil syna a vydali se na zpáteční cestu. V půlce jezera Oskar zjstil, že je to náročnější, než když plaval přes jezero poprvé. Ale nadnášela ho vděčnost za doprovodný člun a původní břeh se pomalu přibližoval. Když od něj byli tak třicet metrů, uviděl, jak sebou na hladině mrská včela. Oskar se rozhodl, že ji zachrání. Nabral ji na prst a chvíli plaval s rukou nad vodou. Plavání jednoruč mu moc nešlo, a tak začal s úsilím stíhat člun, který ho mezitím předjel a začínal se vzdalovat. Oskar proto zaječel: Včelaaa!
Veslař zastavil a počkal, až k němu Oskar doplave. Ten přehodil včelu do člunu a pokračoval v plavbě. Jenže ve člunu nastala nějaká mela, až se rozhoupal a převrhl. Muž a dítě začali v hluboké vodě zmatkovat. Oskar instinktivně vyrazil pro kluka. Mám ho!, křikl a táhl ho ke břehu. Veslař se za nimi pachtil s obráceným člunem.
Vylezli na pláž, lidí tam bylo pomálu, a tvářili se nezúčastněně.
Já nejdřív myslel, že tě ta včela píchla, řekl muž Oskarovi udýchaně. Pak jsem se jí koukal vyhnout, když si ji hodil do člunu. Na včely jsem alergickej. Kluk to možná bude mít po mně.
Oskar zamumlal, že to nevěděl, a že ho to mrzí. Muž na to, že to přece nemoh´vědět. A že se nemusí trápit, všechno dobře dopadlo. Pak včelí alergici obrátili člun, nasedli a odpluli.

Oskar se díval za nimi a uviděl, že se včela, znovu vržená do vody, na hladině zachytila plovoucího listu. Připlávnul k ní a dopravil ji na břeh. Pak se vrhnul na deku a zmoženě usnul. Zdálo se mu, že pluje po jezeře a loví perlorodky. Ze snění ho probudil známý hlas: Vstávej, brácha, jde se domů! Jak ses měl?
Oskar se probudil a otevřel oči. Stála nad ním Jarča. Než stačil odpovědět, starší sestra pokračovala: Snad jsi to odpoledne neprospal, učil ses?
Oskar se zatvářil.
Aha, takže jsi tomu moc nedal. A reparát z češtiny se ti blíží, brácho. Doufám, že jsi neplaval na hloubku, když to máš zakázaný. Nejni ti ještě patnáct, takže…
Sklapni, ségra, odsekl Oskar, a sbíral se k odchodu. Nemělo cenu se s ní bavit. Když přece dneska dvakrát přeplaval jezero, a zachránil při tom kluka a včelu, tak už musí být dospělý.