Úsměvna.cz

Onoho rána jsme se u snídaně dohadovali, jak naložíme s posledním dnem dovolené v kanadském Torontu. Káva byla horká a čerstvá, koblihy studené a včerejší, venku pršelo. Přítel chtěl dorazit seznam pamětihodností uvedených v průvodci, ale já si chtěla od turistického maratonu odpočinout. Toronto jsme prochodili křížem krážem, viděli, jak teskně hučí Niagára,…  prostě zážitků na několik let. Pojď si dát aspoň jeden KLIDNÝ kanadský den- procházku, pár fotek, oběd, už se nechci za ničím honit, žadonila jsem. Jáchym na to, že že o kanadském dni slyší prvně, nejspíš to bude pěkná nuda. Radši by bral kanadskou noc nebo kanadské vtipy. Zážitků prý není nikdy dost, i dnešek bychom měli prožít tak, aby bylo na co vzpomínat. Mezitím přestalo pršet, a tak jsme  se dohodli na procházce k místnímu poledníku a k nejstarší kanadské univerzitě. Vzali jsme do pytlíku zbytek koblih a vyrazili. Kráčeli jsme nekonečným parkem, všude kanadské smrky a borovice. Když jsme je fotili, sbíhaly se k nám americké veverky a pózovaly před foťákem. Koblihy jim jely jedna radost. Vyfotili jsme se u  poledníku a zamířili k univerzitě.

Můžeme se tu rozhlédnout, požádali jsme olivrejovaného muže ve vrátnici. „Of course“, samozřejmě, řekl ochotně, a ještě dodal, „Enjoy“, ať se vám tu líbí.  Jen jsme vešli do areálu, už k nám mířila přátelská veverka. Kožíšek měla opelichaný, tipovali jsme, že to bude od častého hlazení studenty. Určitě je to maskot univerzity, a my se s ní vyfotíme. Po zkušenostech z parku jsme věděli, jak na ni. Jáchym vytáhl z ruksaku kus koblihy a přidřepl na zem: Vyfoť, jak mi bude žrát z ruky! Usmíval se do záběru, veverka se rozběhla … a místo do koblihy se mu zakousla do prstu. Jáááu, zařval Jáchym a mrskal rukou, aby ji setřásl. Avšak veverka byla zakousnutá jako pitbul, a točila se kolem prstu jako na kolotoči. Zahodila jsem foťák a běžela mu na pomoc. Veverka utekla, ale z rány mu valila krev, přiložený balíček papírových kapesníků jí ve chvilce vsákl snad dvě deci. Pospíchali jsme do vrátnice, aby nám pomohli zastavit krvácení.
Dávejte pozor, ať to tu neušpiníte, teče vám krev, mračil se na nás vrátný, a odháněl nás do přístěnku, kde byly věci na úklid. Je tam výlevka, do té si můžete krvácet, jak dlouho budete chtít! Nakonec přece jen  vytáhl lékárničku. Dezinfekce ani tlakový obvaz v ní nebyly, jen náplast, kterou ránu přelepil. Stejně už nekrvácela. Pak se nás zeptal, co se stalo.
„I was beaten by a squirrel,“ řekl Jáchym. Zmlátila mě veverka.
Vrátný zvedl obočí a zakuckal se smíchy.
„He was bitten by the squirrel“, ta veverka ho kousla, opravila jsem rychle. Nepřišlo mi to moc legrační: Setkání s krvelačnou veverkou člověka rozhodí, až udělá gramatickou chybu.
Ach tak, zvážněl vrátný. „I am sorry“, to je mi líto. A dodal, že veverky tu jsou něco jako krysy, obtížná zvířata, kterých se bohužel nedá zbavit. A krmit je vůbec není moudré! Což jsme už taky poznali. Běžte hned do nemocnice, rána by se mohla infikovat, naléhal a popsal nám cestu do nejbližšího špitálu.

Pěšky jsme tam byli za půl hodiny. Z recepce nás poslali na „Emergency“, urgentní příjem. Jáchym kňoural, že mu v ráně cuká. Recepční se zatvářil účastně, ale nejdřív chtěl vidět platné zdravotní pojištění. Jenže to zůstalo v hotelu, a tak musel Jáchym složit zálohu v hotovosti. Z předepsané částky se mu zatočila hlava – několik tisíc kanadských dolarů! Zaměstnanci si jeho zblednutí vyložili jako následek poranění, vsadili ho do pojízdného křesla a tryskem odvezli na ošetřovnu. Zdravotní sestra se ho vyptala co se mu stalo, pak na nemoci, které prodělal od dětství, na co byl kdy očkován, kdy si co zlomil a na co byl operován. Jestli trpí alergií, kdo v rodině na co stůně, případně na co již umřel, jestli on sám bere v poslední době nějaké léky a zda kouří. Když všechno zapsala, vyzvala ho, ať své zranění ukáže. Překvapilo ji, že jde jen o nevýznamnou ranku na prostředníčku. Ovšem když sundala náplast a umyla prst mýdlovou vodou, zkonstatovala, že je prokousnutý naskrz. Jáchym chtěl, aby mu ránu vymyla kysličníkem, ale řekla, že to musí rozhodnout doktor.
Ten dorazil se zpožděním, prý mu sem přivezli infarkt. „Yes“, ano, na urgentní příjem patří stavy mezi životem a smrtí stejně jako pokousání hlodavcem. Pak pokynul sestře, ať ránu vymyje peroxidem a píchne tetanovku. Měli jsme radost, že to je všechno – ale nebylo. Hlavní totiž bylo, jestli ta veverka neměla vzteklinu. Protože jestli ano, tak hrozí smrtelná nákaza a musí do nemocnice na očkování. A to tak, že „immediatelly“, ihned. A očkovat ho budou celý týden. Cože, vyděsil se přítel. Copak není nějaká jiná možnost?
„Of course“, zajisté, nejlepší bylo dotyčné zvíře chytit a poslat na vyšetření, jenže vám uteklo, opáčil doktor přátelsky.
To jsme tu krvelačnou bestii měli ještě chytat, rozčílil se přítel.Uklidňovala jsem ho, že takhle doslova to doktor nemyslel, a oba jsme se tiše modlili, ať všechno dobře dopadne. Protože kdyby Jáchym musel zůstat na očkování, nemohl by zítra odletět domů. Posadili nás zpátky do čekárny a lékař odešel zjistit, jak to vypadá se vzteklinou u místních veverek. Naše motlitby byly vyslyšeny – v okolí prý vzteklina už dlouho nebyla hlášena, zřejmě ji neměla ani naše vražedná veverka. Jáchym dostal recept na antibiotika a byl volný.

Když jsme vyšli z nemocnice, už se stmívalo. V lékárně jsme vyzvedli léky a v potravinách koupili šampaňské. Abychom nedráždili osud, škrtli jsme večerní program a zůstali v hotelovém pokoji. Oslavili jsme, že všechno dobře dopadlo a začali se těšit na zítřejší odlet. Jáchyma po šampaňském rána přestala bolet a zlepšila se mu nálada. Prohlásil, že je rád, že odletíme zítra hned ráno, protože další kanadský den už nechce zažít.

Nemajíc chatu ani chalupu, před létem jsem začala shánět letní byt, kam bych jezdila na víkendy. Představovala jsem si pronájem nepoužívané místnosti v rodinném domku s vlastním vchodem u hodných seniorů v nějaké hezké lokalitě. Ale čím víc jsem hledala, tím méně jsem nacházela. Přesněji –výsledek nula. Letní byt v širokém okruhu od Prahy nikdo nenabízel.  Přesto jsem nepřestávala hledat, až přišel nečekaně tip od naší dobré známé, která v kýžené oblasti bydlí. Když jsem se spojila s majitelem bytu, jeho jméno a způsob vyjadřování mi přišly povědomé, a po několika větách jsme zjistili, že jsme spolu chodili na střední školu. Sice krátce a každý do jiné třídy, ale přesto jsem si ho vybavila – vysoký, štíhlý, široká ramena i úsměv, spousta vlasů, modré oči, prostě sen každé puberťačky. On si mě nepamatoval, ale na údaj o společném studiu zareagoval pozitivně. Tak když jsme spolu studovali, mohli bychom si tykat, navrhl, a navigoval mě na inzerát na internetu, kde byl popis, fotky a detaily.
Bylo to, co jsem hledala. Taky jsem si vzpomněla, že  jsme se  po letech viděli na ročníkovém srazu,  dokonce jsme spolu prohodili pár slov. Nepamatoval si to. Domluvili jsme se, že letní byt beru a přijedu příští víkend. OK, budu se těšit, zareagoval. To jsem zvědavej, jestli tě poznám.

V pátek odpoledne jsem mu cinkla, že jsem na cestě. A sakra, já na to zapomněl, ale klidně přijeď. My sice vyrážíme na svatbu, takže nebudeme doma, ale to nevadí. Všechno tam máš, ještě ti zapnu ledničku. Kdyby se dělo cokoliv, pošli sms nebo zavolej. na závěr mi popsal, kde najdu klíč. Kdo četl v Saturninovi kapitolu o výletu do srubu, ví, o čem mluvím.
Přijela jsem, pozdravila sousedy napravo i vlevo, a nastěhovala se dovnitř. Interiér byl zařízení ve stylu Provence, zahrada krásně udržovaná, pár vzrostlých stromů, popínavé růže. Po večeři jsem  na houpačce pod pergolou s drinkem v ruce pozorovala cvrkot,  sousedi kolem grilovali, večer plynul klidně, noc taky. Sobota uplynula příjemně, přišel večer a spolužák s rodinou pořád nikde. Trochu mě to znepokojilo, a tak jsem mu poslala zprávu: U mě vše pořádku, bydlení super. Kdy se budete vracet?
Odepsal, že jsou stále na svatbě na druhém konce republiky a vrátí se v neděli večer. To víš, svatba v rodině! Pokud se zdržíš, uvidíme se. Jsem zvědavej, jestli tě poznám.
Zdržela jsem se. Přijel s manželkou i dětmi – a byl to on. Vysoký, štíhlý, široká ramena, vlasy mu neubyly, jen prošedivěly, usměvavý, s modrýma očima, prostě sen každé ženské, na věku nezáleží. Podali jsme si ruce a on řekl: Ahoj, promiň, nějak si tě pořád nevybavuju. Ale jestli se ti tu líbí, můžeš sem na víkendy jezdit. Zbývaly formality. Nad dotazem, jestli spolu sepíšeme smlouvu, jen mávl rukou. Není spěch, přece jsme spolu studovali, ne?

První červencový pátek jsme zamířili na dovolenou do Řecka a já se těšila, jak tam budeme na týden relaxovat:  Moře tyrkysové, písečné pláže prosluněné, apartmán nedaleko pláže. Kaliméra/ dobré ráno, zdravili jsme s Řekyní v baru u pláže, a kupovali si od ní frappé, ledovou kávu.  Parakaló, podávala nám ji s úsměvem. Evcharistó, děkovali jsme. Na plážích byli letos hlavními motivy růžoví plameňáci, na tričkách, osuškách, a nejnápadnější jako kruhy do vody zvíci pneumatiky od náklaďáku. Kdo nechtěl hnízdit v plameňákovi, mohl se vozit v nafukovací koblize s bílou nebo čokoládovou polevou, i s posypem, v celé nebo i nakousnuté, nebo se usadit v plátku nafukovacího ananasu.  Plážové taverny s rozšafným personálem nabízely suvlaki/ špízy, saganaki/ smažák,  choriatiki/řecký salát, dolmády/ vinné listy, gyros případně další řecká menu, takže jsme nijak nestrádali a dovolená se slibně rozjížděla. Po návratu z pláže jsme šli na večeři, a večer korzovali městečkem, zašli na drink, lelkovali a užívali teplý večer. Kdyby nás to náhodou nebavilo, byla tu široká nabídka místního programu– řecké večery s tancem, diskotéky, karioke, ABBA revival a možná i něco dalšího.  Těšila jsem se, že to všechno zmapujeme, a že to bude fajn dovolená.
Jenže ve stejné době vrcholilo Mistrovství světa ve fotbale. To bude fajn dovolená, liboval si můj protějšek a při odletu z Prahy mě zatáhl do baru na letišti k velkoplošné obrazovce  na zápas Francie – Uruguay. Další zápas jsme sice „proletěli“, ale muži po příletu zapnuli své i-Phony a hlásili senzaci- Belgie vyřadila Brazílii! Začalo čtvrtfinále, a tak jsme nemohli chybět u mače Rusko – Chorvatsko, i tady posloužil bar s velkou obrazovkou. S tím rozdíle, že zápas šel bez komentáře podmalovaný řeckou hudbou. Řeky MS ve fotbale nijak nebralo. Naši muži ale zápas prožívali a fandili Chorvatům, a když to bylo nutné, drželi jim pěsti. A nutné to bylo, boj byl vyrovnaný a tuhý, protáhl se přes půlnoc místního času, rozhodla až poslední penalta, kterou Chorvatsko vyšachovalo zemi, pořádající MS (!) a pokračovalo dál do semifinále.
Ocenila jsem, že další dva dny se fotbal nehrál a večery probíhaly lážo-plážově. Zachtělo se mi v tom pokračovat, a tak jsem na další večer naplánovala návštěvu vyhlídkové restaurace, odkud se krásně koukalo na západ slunce. Ale jen slunce zapadlo, i tam se rozsvítila obrazovka, přítomní muži se před ni poskládali, a než jsem se vzpamatovala, sledovali jsme zápas Francie s Belgií. Další večer jsem účast na fotbale odmítla. Jenže pak přišel Zápas s velkým Z: Anglie s Chorvatskem! Jelikož tu převažovali turisté z Anglie, všechny hospody, bary i restaurace byly od pěti odpoledne v pohotovosti on-line v angličtině. Docela mě to strhlo. Jelikož jsme fandili Chorvatům, opustili jsme ukřičenou atmosféru anglické hospody a přesunuli se do zastrčeného koktejlového baru. Na velké obrazovce tu běžel zápas komentovaný v řečtině a sledovaly ho dvě ruské rodiny. Ženy fandily Chorvatsku (když zvítězilo nad Rusy, je jasně lepší, a proto si zaslouží vyhrát), zato jejich manželé fandili Anglii (když Chorvati  vyřadili Rusko z boje o medaile, zaslouží si  pomstu). Během přestávky prozradili, že jsou z Moskvy, ale Česko mají rádi, a nejvíc Karlovy Vary, protože tam koupili byt. Což jsme nekomentovali a radši sledovali zápas. Naše fandění přineslo ovoce: Oréo, Modrič/ výborně, křičel moderátor čím dál častěji, a po dlouhém boji v prodloužení Chorvati Anglii zaslouženě porazili. Koupili jsme si další drink a výsledek semifinále náležitě oslavili – Ijia más/ na zdraví! Kali nichta/ dobrou noc, rozloučili jsme se pak  a šli spát hodně po půlnoci.
Další fotbalové zápasy se do konce naší dovolené nehrály, což mi vyhovovalo. Vstávali jsme pozdě, přes den plavali v moři, lenošili na pláži, hráli karty, nikam nespěchali, večery byly krásně dlouhé a ničím nepřerušované. Shodli jsme se, že to byla moc fajn dovolená. Ale když jsem balila k odjezdu, přistihla jsem se, že se těším na  finále – zase budu fandit Chorvatům.

Když jsem si v páté třídě šla na konci roku pro vysvědčení, zastavili jsme se ráno v trafice, kde prodávala noviny maminka mé spolužačky. Ukázala nám krásné nové kolo, které Lucka dostane, když přinese domů jen dvě čtyřky.
Co se mě týče,  neměla jsem na ten den moc skvělé vzpomínky. Ne, že bych měla problém se známkami. Ale zatímco mí spolužáci utíkali s vysvědčením domů, aby ho ukázali rodičům, já jsem zašla o patro výš za maminkou, která učila na „ druhém stupni“.  Už mě vyhlížela.
Mami, podívej, jaký mám známky, natahovala jsem k ní pyšně své „výzo“. Zběžně se na něj podívala a řekla: Já vím, řekli mi to ve sborovně. Seš šikovná holka. Tak to schovej a pojď mi pomoct. A šly jsme do její třídy pobrat kytky, co dostala od žáků za vysvědčení. Když jsme skončily květinové stěhování (pěšky!), vypadalo to u nás doma jako v květinářství. Kytky byly všude – v předsíni, pokojích, kuchyni, koupelně, na balkoně, ve vázách, sklenicích, zavařovačkách i akváriu. Po zajištění kytek se maminka vrhla na úklid svých sešitů  a školních  pomůcek. Domáhala jsem se oslavy, ale ukázalo se, že žádná nebude.
Rozbrečela jsem se: Lucka dostala od rodičů kolo, a měla čtyřky! Všichni mí spolužáci za vysvědčení něco dostanou, vzali je do cukrárny nebo na ně čekal doma dort, jen já nic, vzlykala jsem.
Vždyť víš, že z tebe máme radost. Ale učíš se přece pro sebe, ne pro odměny, řekla maminka pokračujíc v likvidaci školních přebytků. Fňukala jsem dál, až jsem ji obměkčila, a šly jsme do mléčného baru pro zákusky. Ve vitríně na nás čekaly poslední tři, každý jiný. Tak si vyber, pokynula mi. Já nechci žádný zbytky, zakvílela jsem.
Zabalte mi je všechny, řekla máti tónem, jako by jich byla stovka. Vidíš, tyhle čekaly akorát na nás, dáme si je s tátou, až přijde z práce, dodala spokojeně.

Školní výsledky se u nás probíraly i o prázdninách, jelikož bábi byla učitelka a děda řídící. I když už byli oba ve výslužbě, neustále mě i mou sestřenici utvrzovali v tom, že dobré známky jsou důležité a musíme se o ně snažit.  Až po létech jsem zjistila, že nás lakovali, ale už bylo pozdě. Školní docházku jsem probendila s vyznamenáním, minulo mě záškoláctví i neomluvené hodiny, a na rodičovském sdružení se mí rodiče asi nudili – byla jsem „bezproblémová“. Když teď slýchám různé školní historky, lituju, o co všechno jsem přišla.
Naštěstí jsem objevila možnost, jak to dohnat. Až budu v důchodu, přihlásím se na univerzitu třetího věku, a spáchám všechno, co jsem dřív nestihla. Budu chodit za školu, tajně kouřit, psát si taháky, opisovat úkoly, zapírat doma rodičáky, žákovskou si budu podepisovat sama, a když dojde na nejhorší, řeknu, že jsem ji ztratila. Prolezu s  odřenýma ušima, a pak všechny pozvu na promoci, po které bude následovat velkolepá oslava. Pro mé milé příbuzné, ale hlavně – pro mě.