Úsměvna.cz

Jednoho hezkého červnového večera jsme s kamarádkou vyrazily na jazz v jedné okrajové pražské čtvrti. Byla to malá kulturní akce, od které jsme si slibovaly průměrnou zábavu. Na pódium přišlo pět starších muzikantů ve složení klávesy, flétna, baskytara, bicí a saxofon, frontman představil je i jejich historii: Hráli spolu po sametové revoluci, pak se rozešli a po pětadvaceti letech zase sešli. Trochu obstarožní jazzový kvintet, říkaly jsme si, ale pak začali hrát. Hráli lehce a s radostí, skladby vlastní i světové, s vervou a precizně, včetně záludně náročné skladby od Chicka Corey. Kapelník to uváděl a názvy skladeb nás ladily příjemným očekáváním. Jaké bude Světlo na začátku tunelu, Zasmušilé veverky, Veselý hranostaj, Mlsná pila, Sobí spřežení nebo Levou zadní? Frontmanovy hlášky byly vtipné i směrem k muzikantům, taky jim proházel pořadí skladeb proti zajetému pořádku, což kvitovali zvedáním obočí, povzdechy a zuřivým listováním v partesech. Napadlo nás, jestli mu to nějak nevrátí, ale pokud to udělali, tak jsme na to nepřišly. Kvintet hrál doslova do všech světových stran kousky Západ, Sever, Jih i Východ. Skladba Tětiva nabídla napětí, prý „vnímaví posluchači jistě postřehnou jistý „napnutelismus“.  Ano všimly jsme si!
Nejvíc se mi líbily Zasmušilé veverky a Vltavské blues, nutily nás podupávat a houpat se do rytmu. Tančit by se na to dalo!
Hra se slovy, nástroji, lehkost a luzný jazz, tak bych shrnula náš dojem z  červnového včera, který uběhl v té nejlepší atmosféře. Jenže všechno nakonec končí, a tak kvintet zahrál poslední skladbu, kapelník poděkoval za pozornost a nabídl cédéčko „Světlo na začátku tunelu“. Pustila jsem si ho v autě cestou domů, bylo na něm všechno, co ten večer hráli, a já byla šťastná, že si tu  jazzovou lahůdku můžu dát znovu.

P.S. Naživo jsem je od té doby nezastihla, tak aspoň trocha fantazie:

Láká mě Světlo na začátku tunelu,
za ním je čarovný les
a  Zasmušilé veverky
co z domovů vyhnala Mlsná pila.
Veselý  hranostaj
však Tětivu napne a střílí
na Západ Východ Sever i Jih
a vítězí Levou zadní.
Přijíždí Chick Corea,
slavný jazzklavírista,
se Sobím spřežením
a hraje všem
Vltavské blues.

Byl dusný podvečer, obloha zatažená, déšť na spadnutí. Vracela jsem se do Prahy po staré benešovské silnici. Po Kunratických vilkách mě uvítala silueta Krčského lesa, pak se objevily paneláky. Blížila jsem se k IKEMu, prý tam volně chovají muflony. Zajímavý nápad, skloubit špičkové lékařské pracoviště se zoologickým koutkem, napadlo mě. Můj tok myšlenek přerušily těžké dešťové kapky na předním skle a v zápětí se spustil liják. Měla jsem co dělat, abych auto udržela na silnici, vyjeté koleje byly rázem plné vody a pěkně to v nich klouzalo. Z rozpáleného asfaltu stoupala pára. Mlha přede mnou, mlha za mnou a taky kolona aut.
Blížila jsem se ke světelné křižovatce, na semaforu byla červená. Vyřadila jsem a pomalu dojížděla, abych nemusela prudce brzdit, a ti za mnou do mě nenabourali. Ještě jsem byla v pohybu, když naskočila oranžová a hned zelená. Zařadila jsem rychlost a přidala plyn, když tu jsem vpravo zachytila koutkem oka nějaký pohyb. Co pohyb, přímo skok. A kdyby to byl jen skok na chodníku, ono mi to skočilo přímo před auto. Dupla jsem na brzdu, ve zpětném zrcátku světla aut, zběsilé troubení. Sláva, ubrzdili to! Já naštěstí taky – těsně u přechodu pro chodce. Měla jsem zelenou, chodci červenou. Jenže na to kašlali a přecházeli v houfu na druhou stranu. Mufloni.
Stádo vedl statný samec, následovaly samice a nedovřenou brankou v plotě se protahoval poslední jedinec. Mufloni nepospíchali, jako by zvažovali, jestli tráva na druhé straně bude opravdu lepší než v IKEMu. Ti, co přešli, přeskočili příkop a začali se pást na travnatém svahu. Napadlo mě, že je to pěkně nebezpečná situace. Jen se napasou, zase někomu skočí před auto. Rychle jsem na mobilu vytočila 158.
Policie České republiky, prosím nezavěšujte, ozvalo se. V telefonu cvakalo, a naše kolona se mezitím rozjela. Konečně se ozval člověk od policie. Řekla jsem mu o uprchlých muflonech, a kde se pasou. Odpověděl, že tohle je věc městské policie, ať zavolám tam. Namítla jsem, že jsem situaci nahlásila, tak ať si to předají mezi sebou. Teď nemůžu zastavit a za jízdy už nikam dál volat nehodlám. Než jsem stačila zavěsit, v  telefonu to zapípalo a ohlásila se městská policie.
Znovu jsem poinformovala o stádu muflonů na pražské komunikaci. Zeptali se mě na adresu a další detaily, načež následovala instrukce: Nezavěšujte, přepojíme vás na okrsek Prahy 4.
Rezignovaně jsem zůstala viset na telefonu, abych potřetí nahlásila to samé.
Konečně se ozval okrsek Místní policie.
Podala jsem hlášení.
Při slově „mufloni“, hlas v telefonu zaúpěl: Cože, už zase utekli?!

Čtete rádi knížky? Líbilo by se vám, kdyby vám jednoho večera četli známí herci ukázky knižních novinek, navíc na místech se zajímavou historií? V tom případě je Noc literatury to, co hledáte. V Praze se koná každoročně od roku 2006, v předvečer velkého knižního festivalu, a pokaždé v jiné čtvrti. Objevila jsem ji před dvěma lety. S brožurkou a plánkem čtecích míst v hrsti jsem křižovala Karlínem podobně jako stovky dalších nadšenců. Navštívila jsem Invalidovnu, karlínskou Arénu, Kotelnu a další místa, kam bych se běžně nedostala a užívala si četbu Simony Babčákové Miroslava Etzlera a Ondřje Pavelky.
Letos 9. května jsem vyrazila už na dvanáctý ročník Noci literatury, který probíhal ve více lokalitách Nového a Starého města. Tahákem byly tunely Národního divadla, střecha Lucerny, klášter Panny Marie Sněžné a Maiselova synagoga.
Svou pouť jsem začala v Národním divadle – byla jsem zvědavá, kde jsou ty tunely. Vešli jsme Novou scénou, sestoupili několik pater, prošli pod oběma divadly a skončili v dlouhém sále, kde nám Filip Kaňkovský přečetl úryvek rakouského autora. Když skončil, čelní stěna sálu se vysunula nahoru a před námi se objevila hladina plynoucí Vltavy. My jsme v tom tunelu seděli! Dříve se tudy dopravovalo do centra zboží přivážené po Vltavě. Po stavbě Národního divadla se tunely staly součástí suterénu a teď se jimi nasává vzduch pro klimatizaci historické budovy.
Z Národního jsem zamířila do Františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné, na Jaroslava Plesla a italský román. Jenže tam byla dlouhatá fronta, v Lucerně taky, tak jsem si vybrala méně frekventované místo -zahradu Divadelního ústavu ve Štupartské ulici. Pod vysokým jasanem tam Halka Třešňáková četla úryvek z detektivky Dolores Redondo, španělské autorky. Hlavní hrdinkou byla policejní inspektorka, kterou si oblíbila moje kolegyně (přečetla už tři díly). Po zahradním odpočinku jsem se přesunula do Hybernské ulice k Simoně Babčákové. „Má inkoustová léta“ od Jany Hejrklíkové v jejím podání byla elektrizující. Jako bonus jsme vyslechli romskou baladu v podání autorky (zpívá stejně dobře, jako píše). Noc literatury spěla do finále a já zamířila České národní banky, dřív Plodinové burzy, kde na nás čekal Vladimír Polívka a britský román „Potíže s empatií“. Bylo to vtipné čtení, se zajímavě podaným dialogem hlavního hrdiny a mladé houslistky poté, co ji přepadli. Tuhle knížku si určitě přečtu celou! S dalšími „žrouty literatury“ jsme se pak dali do řeči. Bylo po desáté a nám bylo jasné, že víc už dnes nestihneme.  Cestou k metru jsme se bavili o tom, co jsme viděli a zažili, a naše dojmy tím nabývaly na objemu.
Pokud jste Noc literatury ještě nezažili, určitě si ji nenechte ujít!

V pondělí po poledni jsem stála na vyhlídce Devět skal a kochala se pohledem na Žďárské vrchy. Mladá žena, kterou výhled bral stejně jako mě, když jsem tu byla poprvé, se dala do řeči a chtěla nějaké tipy na výlety. Protože tahle část Vysočiny je moje srdeční záležitost, poskytla jsem k tipům i pár emotivních komentářů, včetně zmínky o zapadlých hospůdkách, kde výborně vaří.  Byl to zásah do černého – prý s  manželem takové hospůdky milují. Jsou tu na týden na kolech, včera absolvovali první etapu a v restuaraci na Fryšavě poobědvali vynikající bramboráčky. No, a  já odsud pojedu rovnou do Cikháje,  kde si dám taky něco vynikajícího, opáčila jsem.
Kde to je, zajímala se cyklistka. Že by tam odsud rovnou zajeli na oběd. Ukázala jsem jí vesničku na mapě. Vzdušnou čarou se to nezdálo daleko, tak začala přemlouvat manžela, aby se tam okamžitě a střelhbitě vydali. Její muž se k nápadu postavil realisticky. Prozkoumal trasu v mapě, spádnice, vrstevnice a tak, a pravil: Zlato, nevím, jestli sis všimla, ale v cestě tam stojí pěknej krpál. Ňáká Žákova hora, píchnul prstem do mapy. Koukni miláčku, je to napříč vrstevnicemi, pojedeme do kopce a pak z kopce, to samý zpátky. A je to na opačnou stranu, než máme hotel. Ale jeho ženu dobře míněné  argumenty nepřevědčily.
Váš muž má pravdu, cesta přes Žákovu horu JE krpál, navíc je tam spousta kamení a kořenů, na kole bych tam nejela, potvrdila jsem, jelikož to tam znám. Paní opáčila, že v tom případě kola ponesou. Bylo mi jasné, že pokud je někdo ponese, bude to její muž. Přeli se, až dosáhla svého: Na oběd do Cikháje se pojede. Můžeme závodit, kdo tam bude dřív, zavolala na mě, když sedali pod vyhlídkou na kola.Tušila jsem, že tam autem budu dřív než oni.
Bylo to tak. Udivilo mě, že parkoviště a terasa byly prázdné a provozovatelé v pohodlném oblečení pracovali na zahrádce. Co to, že nemáte hosty, zavolala jsem na ně, kolem žaludku divný pocit, že je něco v nepořádku. S úsměvem odpověděli, že hostů mají od úterka do neděle mraky, ale v pondělí mají volno, a tak se věnují svému hobby. Řekla jsem jim o cyklistech, co k nim míří a zřejmě už brzy dorazí po sisyfovském úsilí. Pravili, že v tom případě mají výletníci smůlu a oni se radši ze zahrady stáhnou, aby nebyli na ráně. Mně poradili totéž.

Druhý den jsem si v hotelu půjčila kolo a vyrazila třicet kilometrů kopcovitým terénem vzhůru do Cikháje. Brala jsem to trochu jako pokání, ačkoliv jsem za zmařenou výpravu té dvojice přímo nemohla. Jak jsem tak usilovně šlapala, vzpomněla jsem si, že i my jsme párkrát na Vysočině narazili na zavřenou hospodu: Vždycky to bylo v pondělí, včetně toho velikonočního. Ale teď už bylo úterý, takže v oné restauraci bylo plno a na terase taky. Majitelé penziónu se otáčeli v kuchyni, tudíž jsem neměla možnost zjistit, jak to včera dopadlo. Dala jsem si oběd, poseděla na terase s ostatními cyklisty a zařekla se, že v pondělí na Vysočině už nebudu do hospody nikoho posílat.