Úsměvna.cz

Ten jarní víkend před lety byl podobný dnešnímu, bylo pořádné horko. Kdo mohl, vyrazil z Prahy už v pátek a město se vylidnilo. Já jsem se trochu opozdila, a vyjížděla až v sobotu v poledne. Před vjezdem na křižovatku jsem zastavila za nějakým autem, snad to byl Golf.  Široká třída, kde se od pondělka do pátku sunuly kolony aut, teď byla prázdná. Proč ten Golf nejede, dává někomu přednost, když nevidím živáčka? V  autě mi zabzučela moucha. Stáhla jsem okénko, abych ji vypudila. V tom jsem uslyšela ostrý kovový zvuk, jako když se po silnici blíží plechová skříň. Vzápětí křižovatkou proletěla motorka, ale bez jezdce, rotovala naplocho po asfaltu jako roztočená káča. Vzala to přes přechod pro chodce na chodník a skončila na trávníku, kde zůstala ležet jako kovová zdechlina. Po vteřinách, které mi přišly dlouhé jako minuty, se v kotrmelcích přikutálela jezdcova přílba. Kde je její majitel?
Já i řidič Golfu jsme vyskočili ven, ani jsme nezabouchli dveře, a utíkali směrem, odkud ty věci přiletěly. Bylo vidět, že na silnici někdo leží.  Sláva, hýbal se.  Z nedaleké restaurace k němu přiběhl muž v zástěře, číšník, co obsluhoval venku na zahrádce. Pomohl mu vstát a podpíraje ho, vedl ho naším směrem. Motorkář byl mladík něco přes dvacet. Na sobě tričko a kraťasy, kůži na pažích a stehnech sedřenou, jedno koleno zkrvavené, při došlápnutí se bolestivě šklebil, v ruce mobil. Byl viditelně otřesený, kulhal, ale šel. Číšník ho dovedl k nám.
Jste v pořádku, ptali jsem se jeden přes druhého.
Muž neodpovídal, snažil se přimět k činnosti mobil, který byl sedřený až na mikroprocesory.
Chcete si zavolat, zeptal se řidič Golfu.
Muž ukázal svůj mobil: Zkouším to.
Váš mobil je rozbitý, odpověděl mu Golfista. Chcete si zavolat z mého?
Muž přikývl, ale dál mačkal tlačítka, zřejmě byl v šoku. Golfista z něho dostal číslo, vyťukal ho do svého mobilu, a předal ho k uchu zraněného. Motorkář hovořil jen chvíli, pak pod ním povolily nohy. Podepřeli jsme ho, číšník sundal zástěru a zraněného na ni položil. Muž naříkal, že ho bolí koleno. Měl ho i se stehnem odřené do krve, naštěstí z něho nikde nečouhaly kosti. Snad nebude zlomené, když došel až k nám.
Zavolali jsme záchranku a policii.
Co jste, prosim vás, dělal na tý motorce, řekl řidič Golfu, aby nestála řeč.
Jel jsem si ke kamarádovi pro kombinézu, procedil zraněný mezi zuby a zkroutil se bolestí.
Číšník koutkem oka sledoval bar, jestli tam na něj někdo nemává. Já ho viděl, řekl nám po straně. Jel jako prase. Pak zved´ přední kolo, přidal plyn a … viděli jste ten mazec. Ta prosvištěla, co.
S Golfistou jsme si očima pogratulovali ke štěstí, že přes křižovatku, přes kterou vedou dva přechody, v tu chvíli zrovna nikdo nešel. A nejel. Včetně nás.
Postávali jsme u silnice a čekali na záchranku a policii.
Najednou se z protisměru přiřítilo auto, smykem zatočilo a zabrzdilo u nás. Vystoupil řidič, kluk s teprve rašícími vousy, a o něco starší chlápek o berlích, se sádrou na noze. Přibelhal se k ležícímu: Ty vole, já ti vůbec nevěřil, když jsi říkal, že jsi boural. Cos jako dělal, vole?
No co, něco podobnýho jako ty, vole. Jen jsem myslel, že to mám líp nacvičený.
Kamarád se zlomenou nohou měl v očích porozumění. No jo, příště si musíš dát bacha, řekl měkce.
To mi říká ten pravej, odsekl ležící sarkasticky, ale taky nijak zle.
Dorazila záchranka. Paramedici zraněného uložili na nosítka a zavedli mu infuzi.
Tak já už půjdu, řekl číšník. Kdyby policajti něco chtěli, najdou mě v baru.
Pat byl na nosítkách vsunut do sanitky a Mat se zeptal záchranářů, kam ho povezou. Prý na nejbližší úrazovku. Mat zavelel ke svému řidiči, hupli do vozu, a s kvílením pneumatik vyrazili za sanitkou. A je to!
Přijela policie, Golfista reprodukoval, co jsme viděli a co říkal číšník. Zevlouni se začali rozcházet. Vrátila jsem se do auta, abych pokračovala v jízdě, v hlavě hlavní aktéry příběhu. Jsem zvědavá, co Pat a Mat vyvedou příště!

K ránu se budím a sleduju hodiny, a když konečně zazvoní budík, chce se mi spát. V kuchyni padne můj zrak na kalendář. Je pátek třináctého! Od té chvíle mě neopouští pocit, že se dnes  může přihodit něco nepříjemného. Při tom si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť pověrčivá. Nevěřím na neštěstí způsobené rozbitým zrcadlem (i když jsem o tom viděla pěknou grotesku s Chaplinem), nebojím se projít pod žebříkem a sůl rozházenou na stole prostě jen smetu. Jenže člověk nikdy neví. Moji kamarádku v práci několikrát podmetla uklízečka a v pětačtyřiceti ještě není vdaná. Když vidím přeběhnout černou kočku přes cestu, radši se vrátím a pokračuju jinudy. Takže připouštím, že by dnešní den mohl být smůlovatý a radši se chovám uvážlivě. Čtyřlístky brzo na jaře nerostou, tak cestou do práce aspoň vyhlížím kominíka (nejde), a když se pořád nic závažného neděje, klepu to na dřevo. V práci máme fofr, ale zvládáme to. Kupodivu! Odpoledne jedu do pneuservisu přezout auto do letního a vjíždím za doprovodu hromů a blesků. To jste nám přivezla pěknou bouřku, chválí mě majitelé servisu, vždycky pozitivně naladění, a výměnu pneu provedou v rekordním čase. Loučíme se přátelsky, bouřka se přesouvá někam za Prahu. Dál drobně prší, což je po předchozím suchu fajn, tráva se zelená, zlaté deště září, cítím, jak dnešní napětí polevuje. Najednou vím, že se nic dalšího nepřihodí. Je pátek jako každý jiný a začíná víkend. Hurá!

Když jsem dorazila na pražské letiště, bylo brzo ráno.  Měla jsem v sobě velký hrnek čaje a přejezd přes celé město, ale ještě jsem se pořádně neprobudila.  V odletové hale u přepážky bylo narváno, a tak jsem si řekla, že si skočím ještě na toaletu, snad se dav mezitím rozplyne.  Jenže na dveřích dámského WC byla výstražná páska a cedule: Vážené dámy, omlouváme se, ale z důvodu havárie je toto WC dočasně mimo provoz.  Než bude závada vyřešena, použijte, prosím, nedaleké pánské toalety. Děkujeme za pochopení.  A pak tam byla ještě tlustá šipka ukazující směr.
Pochopení pro tenhle vzkaz jsem v sobě nenašla, i když pánské toalety byly na dohled. Ale čas chvátal a močový měchýř naléhal, návštěvu místnůstky jsem nechtěla odkládat.  Automaticky jsem tam zamířila, když mi hlavou bleskla vzpomínka, jak jsme jako děti jezdily na tábor. Autobus po několika hodinách zastavil na zdravotní přestávku a – holky napravo, kluci nalevo.  Ale nikdy ne dohromady – zareagoval můj polospící mozek: Ženská na pánském WC je přece úplná hovadina. Mysli! Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdybych tam přece jen šla…Ani náhodou, rozhodla jsem se. Na letišti se sice má cestující řídit podle pokynů přepravce, ale takováhle instrukce – to tedy bylo příliš. Co si ty aerolinky o sobě vůbec myslí?
Postávala jsem před zapečetěnými dveřmi, když tu šel kolem zaměstnanec aerolinií.
„Prosím vás, pane, dámské WC má prý poruchu.  Existuje snad ještě jiné řešení než to, co tady navrhujete,“ ukázala jsem na vývěsku.
Stevard  si přečetl ceduli a zbrunátněl. „Cože, už zase, vtipálek jeden,“ vykřikl. Okamžitě strhl nápis i pásku a divoce se rozhlížel kolem. Jeho pohled mluvil za vše: Kde jsi, zvrhlíku, co vháníš slušné dámy do trapné situace, a pak se tím bavíš? Ukaž se, vylez, zbabělče! Muž zahodil ceduli do odpadkového koše a vybídl mě, ať na dámskou toaletu bez obav zajdu. „Jsem si jistý, že tam bude všechno v pořádku,“ ujistil mě a odešel rázným krokem, zřejmě událost nahlásit.
Vešla jsem, a opravdu, havárie se nekonala.  Zámky na dveřích zamykaly, fotobuňky fungovaly, voda tekla, mýdlo pěnilo. Sušila jsem si ruce a přemýšlela nad žertíkem. Jelikož jsem se na něj nechytila, přišel mi docela zábavný . Třeba by se dal v budoucnu použít  na Apríla? Jako upozornění pro pány.

O Velikonocích má každý den svůj název: Modré pondělí, Šedé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, v neděli je Boží hod a nakonec Velikonoční pondělí. Nebudu teď rozebírat liturgii, jen připomenout lidové obyčeje. I po létech strávených v Praze mě baví přidržet se tradice „barevných“ dnů: v pondělí a úterý uklízím, ve středu se snažím neškaredit, ve čtvrtek si na sebe vezmu něco zeleného, a na svátky odjíždíme na Moravu, kde jsou tradice stále živé.
Lidé si tu dělají velikonoční výzdobu hodně v předstihu a dávají si na ní záležet.  Každá rodina si zdobí vchod do domu kraslicemi nebo aspoň pořádným velikonočním věncem. Když ve čtvrtek „odletí zvony do Říma“, ulicemi třikrát denně obchází omladina s řehtačkami nahrazujíc zvonění, aby si za to v sobotu vybrala odměnu. I když je jejich produkce dost hlučná, mají můj obdiv – začíná se už v šest ráno! Mužská část obyvatel toho nemá moc na práci, jen si chystá pomlázky, zatímco ta ženská peče, vaří, barví vajíčka a chystá stuhy a pohoštění pro koledníky.

Když jsem včera pekla v Praze mazance, poslouchala jsem u toho rozhovor s režisérem Hřebejkem, který dávali v rádiu. Byl tak zajímavý a vtipný, až jsem z toho zapomněla přidat do těsta prášek do pečiva. Taky jsem tam nedala tolik cukru, co přikazoval recept, jelikož jsem ho měla jen tak tak. Do toho mi volala maminka z Moravy s instrukcemi, co potřebuje přivézt. Tyhle mazance byly fakt rušné. Ale vrazila jsem do nich chybějící prášek, hodně hrozinek, brusinek a kandovaného ovoce, a nakonec všechno dobře dopadlo. Mazance v troubě „skočily“ jak měly, a chutnají jako biskupský chlebíček.  Připadám si jako úspěšná verze strýce Františka ze Saturnina: kašlal na recepty, ale výsledek –skvost!

Co se týče dalšího průběhu Velikonoc, snad už všechno půjde hladce, včetně pondělní pomlázky. V našich končinách jde spíš o sousedskou návštěvu než běžecké závody kolem domu s mrskáním jalovcem po nohou, jak mi líčila máti zvyky na Valašsku, anebo nemilosrdné polévání vodou u našich východních sousedů. Sama jsem to kdysi zažila při jarní lyžovačce v Tatrách, a řeknu vám, v promočené kombinéze se člověku na sjezdovku nechce, ledaže by se lyžovalo v plavkách.

Přeji pohodové velikonoční svátky a bohatou pomlázku!