Úsměvna.cz

Lákavá výloha a otevřené dveře dámského butiku přímo zvaly k návštěvě, a tak jsem zašla dovnitř. Obchůdek byl útulný, na stojanech a v regálech plno zboží, ale nikde ani noha. Prodává tu vůbec někdo?
Dobrý den, pozdravila jsem do prostoru.
Dobrý, ozvalo se z rohu, jako ozvěna. Ze zkušební kabinky tam vykoukla hlava dívky s obarvenou ofinou a usmála se na mě: Přejete si?
Mohla bych se tu u vás rozhlédnout?
Ale jistě, právě přišlo nový zboží, zrovna si ho zkouším. Klidně se tu rozhlížejte a vybírejte! A zmizela v kabince.
Došlo mi, že to bude prodavačka. Za chvíli jsem našla pár věcí, které by stály za hřích, ale kabinka byla pořád obsazená.
Našla jsem si něco na vyzkoušení, oznámila jsem. Žádná odpověď.
Přímo proti vchodu bylo na zdi velké zrcadlo. Možná by mi stačilo, napadlo mě. Nevadilo by vám, kdybych zavřela ty dveře? Zavolala jsem.
Prosím vás, NE, bylo by tu horko, zněla odpověď. A taky, aby lidi už z dálky viděli, že máme otevřeno.
Jen aby nepřišel nějakej chlap, zauvažovala jsem nahlas.
Kdepak, odpověděla kabinka. Ti jen postávají pod schodama a pokřikujou na manželky, ať už jdou.
Vykoukla jsem na chodník. Široko daleko ani noha. A tak jsem se vrátila k zrcadlu a vyzkoušela si postupně tričko, halenku, džínovou košili a sako. Abych moc neriskovala, zkoušené kousky jsem nesvlékala, ale vrstvila na sebe. Konečně se dveře kabinky otevřely a vyšla slečna kolem pětadvaceti, kromě barevné ofiny ozdobená péřovými náušnicemi a kérkou na lýtku, v ruce několikery šaty na ramínkách, které šla vrátit na stojan.
Vybrala jste si, usmála se na mě cestou.
Díky, něco jsem vyzkoušela, ale nebudu si to brát.
Aha, řekla zklamaně.
Zašla jsem ke stojanu a začala odkládat vyzkoušené svršky, už mi nepřišlo nutné se zavírat do kabinky. Když jsem sundala dvě vrstvy, slečna zostražitěla. Ještě, že mě zastihla, vždyť jsem s tím vším mohla zmizet!
Kolik jste vlastně měla kousků, vrhla na mě jestřábí pohled.
Čtyři, řekla jsem a pověsila na ramínko poslední z nich. Uznejte, že když nebyla kabinka volná, jinak jsem to zkoušet nemohla.
Zdálo se, že pochopila.
Zaujal mě svetřík s leopardem, který měla na sobě. Byl opravdu pěkný.
Odkud ho máte, zeptala jsem se.
Ten je taky od nás, zrovna si ho zkouším, odpověděla a prohlédla se v zrcadle. Trochu se jí v něm rýsovaly špíčky.
Chování prodavačky mi přišlo zvláštní.
Prodáváte tady dlouho, zeptala jsem se.
Víte, já tu dnes zaskakuju za kamarádku, musela do nemocnice se synem. Já totiž nejsem prodavačka, ale výtvarnice. Občas jí dělám výlohu, a tak jsem jí slíbila, že jí to tu pohlídám.
Její odpověď mě uklidnila. Umělci můžou být zvláštní, u nich je to vlastně normální.
Kámoška mi vysvětlila, jak to chodí, takže když přijde na věc, dokážu ji zastoupit úplně profesionálně, dodala slečna přerovnávajíc svetříky.
Co ten svetřík s leopardem, měli byste ho na mě?
Podívám se, budou támhle, řekla ochotně a šla se podívat do regálu, kde byly svetry. Bohužel, leopard tam nebyl.
No jo, ty byly asi hned pryč, kámoška mi tenhle dala stranou. Jenže mně je těsnej, dodala posmutněle při pohledu do zrcadla. Ale jak na vás koukám, mohla by to bejt vaše velikost. Chcete si ho zkusit?
Jasně, že jsem chtěla. Slečna sundala svetřík a podala mi ho. Kde mám tu blůzu, zapátrala po okolí, jen tak v podprsence. Já jsem si taky odložila a sáhla po svetříku.
A tak nás, obě v podprsence, zastihl muž, který vešel z ulice.
Slečnu to nevyvedlo z míry. Otočila se k němu a řekla, úplně profesionálně: Přejete si?
Popadla jsem svetřík a prchla do kabinky.
Slečna se dooblékla.
Pán pochopil, že se tu orgie nekonají a odešel.
Svetřík mi byl, odešla jsem po zaplacení, jako leopardí žena.

Letošní zima byla tak mírná, že koncem ledna už začaly kvést první keře a my se báli, abychom nepřišli o sněhové radovánky.  Zarezervovala jsem proto pobyt na na hřebeni Krkonoš.  Jak už to bývá, zafungoval Murphyho zákon a  arktický týden s holomrazy zasáhl Českou republiku přesně na naši dovolenou na konci února.  Ty se máš, že budeš na horách, říkali mi kolegové před odjezdem, tam se bude mráz snášet líp než ve městě.
Brzo jsme se měli přesvědčit, zda je to pravda. Teplota cestou do hor klesala, ve Špindlerově mlýně bylo mínus dvanáct stupňů, na parkovišti ve dvanácti stech metrech ještě o pět stupňů míň. Plánovaný transfer do chaty se o půl hodiny zpozdil, tak že se půjdeme zatím projít. I když jsme měli bundy, čepice a pejsek  prošívanou dečku, vítr nás málem porazil, strašně záblo, pes kňučel a nechtěl jít dál. Zbaběle jsme se vrátili do auta, zapnuli topení a čekali, až pro nás přijede rolba. Na její korbě se sice netopilo, ale aspoň tam nefoukalo. V chatě jsme si dali něco pro zahřátí, ubytovali se, oblékli si všechno, co bylo možné a šli se projít, tentokrát bez psa. Náš jindy otužilý psí kluk jen označkoval lopatu u vchodu a mazal zpátky do tepla.
Druhý den ráno bylo na teploměru mínus dvacet a foukal severní vítr.  Pejska jsme nasměrovali na závětrnou stranu chaty, kterou označkoval a upaloval dovnitř. Po snídani jsem vzala lyže, zajela do města a koupila mu vatovaný kabátek s kapucí. Odpůrce psích svršků se do něj kupodivu nechal nasoukat, ale došel jen k nejbližšímu smrku, který označkoval a pádil zpátky do chaty. I přes vaťák to prostě nešlo, mrzly mu nohy, a boty neměl.
Dalšího dne jsme pobyt vzdali. Sami jsme byli schopní se obléct do polárních teplot, ale pro našeho psa byly tyhle podmínky limitující. V poledne nás odvezl k autu sněžný skútr nazvaný příznačně Arktická kočka. Pejska jsem zabalila do deky, cestu na klíně přežil. Motor auta naskočil a jeli jsme dolů, do tepla. Ve Špindlerově mlýně bylo příjemných  mínus dvanáct, náš pes ožil, a tak jsme si ve slunečném odpoledni střihli procházku podél Labe až k Medvědínu. Cestou jsme se bavili o místních polárnících, co tu pracují, vozí děti do školy, zajišťují provoz na chatách a nemůžou odjet kdy se jim zlíbí. Fakt jsme je obdivovali.
V Praze nás čekalo pouhých mínus osm, ale kolegové měli pravdu, pocitově byla zima skoro stejná, jako na horách.

Naštěstí netrvalo dlouho a jaro přišlo. Kdo o tomto víkendu vyrazil z Prahy ven, mohl ho zahlédnout, oblečené do sněženek, žlutých petrklíčů a modřenců.   Adié, zimo!

Od mého posledního plesu uběhlo už hodně vody ve Vltavě, a mně se po něm zastesklo. Nakazila jsem tím kamarádku, až si taky zatoužila plesání zopakovat. Vybíraly jsme, až jsme našly jeden, který se nám převelice líbil: Zahradnický ples na Žofíně. Přemluvily jsme jinak netančící partnery, aby nás doprovodili, koupily lístky, doplnily garderobu, a jednoho pátečního večera jsme vyrazili na bál.

Mrzlo, až praštělo, na Slovanském ostrově foukalo a od Vltavy šla zima, u vchodu na Žofín byla tlačenice, jak se všichni snažili dostat co nejrychleji do tepla.  Po vybalení z teplých svršků se návštěvníci proměnili v duchu květinového aranžmá: Ženy měly krásné dlouhé šaty, často s originálními květinovými aplikacemi, a pánové s motýlky je  hezky doplňovali. Potěšilo nás, že jsme se trefily a naše plesové oblečení bylo „In“.
V Rytířském sále hrála ženská rocková kapela evergreeny a my jsme se při tanci hezky rozehřáli. V přestávce nás zaujala stylistka, která v zákoutí u baru zdobila obličeje zájemkyň květinovými motivy s flitry. Její originalitu jsme neobdivovaly dlouho, protože naši muži netrpělivě podupávali, ať už jdeme do Hlavního sálu v patře.
Na širokém schodišti pózovaly tři dívky v řízách ozdobené květinami. Jedna měla květinový účes, druhá květinový náhrdelník zdobící šíji a dekolt a třetí květinovou štólu. Květinové roztleskávačky, jak je nazvali naši partneři, byly zdrojem neutuchající pozornosti a selfíček.
KONEČNĚ jsme se dostali do sálu a zamířili na parket.  V sále se střídaly kapely, ideální konstelace pro tancechtivé publikum. Jenže, jít na ples s netanečníky nebyl  ten nejlepší nápad. Doufaly jsme, že je plesová atmosféra strhne, ale to se, bohužel, nestalo. Po dvou doslova vymodlených tancích získali pocit, že mají odpracováno, usadili se u stolu a už jsme s nimi nehnuly.  Konzumovali občerstvení, popíjeli pivo a bavili se o fotbale, hokeji a všem možném, zatímco my jsme ucucávaly víno, choulily se chladem a závistivě pozorovaly tančící páry. Abychom zabily čas, šly jsme se projít o patro výš. Z balkonu jsme koukaly do sálu a hudraly na svůj nenaplněný taneční potenciál.

Hele, vidíš to co já, ukázala najednou dolů Lýdie. Můj milý netanečník neodolal a vyzval k tanci dívku s plným výstřihem sedící osaměle u sousedního stolu, zatímco kamarád mu povzbudivě ukazoval palec nahoru a fotil je telefonem. Šla jsem zahnat své rozhořčení k baru, kamarádka se přidala. Po malé Becherovce mi přestala být zima a cítila jsem se líp. Ještě si dejte druhou, na účet podniku, smál se na nás barman. Má cit pro situaci, napadlo mě. Ne, díky, my jdeme zase tancovat, usmála se na něj Lýdie, jako kdybychom šly na dračku. Pojď, chytla mě pod paží, ještě si to tady užijem! Když jsme sešly z balkónu do hlavního sálu, naši chlapci už zase seděli u stolu, jako by se nechumelilo. Z dálky jsme jim zamávaly a pokračovaly do přízemí.
U stylistky jsme se nechaly obličej vyzdobit barevnými ornamenty, já do růžova, Lýdie do modra, tu a tam nám nalepila i štrasový kamínek. Vypadaly jsme famózně! Vrátily jsme se do sálu, ale muži pokračovali v debatě a změny na nás ani nezaregistrovali. Vybavil se mi vtip, jak se žena snažila zaujmout svého manžela, který koukal na fotbal. Miláčku, všiml sis, co je na mě novýho? Nevšiml si rozhaleného župánku, ani sexy prádélka, tak si nasadila na obličej protichemickou masku. A muž, nespouštěje oči z televize, zamumlal: Vytrhala sis obočí?

Jenže my jsme byly ženy činu. Když kapelnice náhle vyhlásila dámskou volenku, chopily jsme se příležitosti, a s milým úsměvem oslovily každá jednoho zachovalého tanečníka, který byl poblíž: Dovolíte? A k jeho partnerce: Dovolíte, milostivá paní? Pánové vypadali potěšeně, paní o něco méně, ale moment překvapení zafungoval: Pánové se zadali a tanec se začal roztáčet. Můj tanečník byl příjemný, waltz v jeho podání tak akorát a já jsme si uvědomila, že konečně plesám!  Lýdie na tom byla  ještě lépe a se svým tanečníkem se rychle vzdalovala po obvodu parketu. Když taneční série skončila, poděkovali jsme si za tanec, pán zářil, jeho manželka se tvářila, ale možná to bude zážitek, který budou dávat dál k lepšímu,  napadlo mě a spokojeně jsem si šla sednout k našim. Lýdie už tam byla a jen zářila. Naši muži zareagovali zcela prakticky: zatancovaly jste si? Počkali na kladnou odpověď a prohlásili, že je fajn, že jsme si ples užily, a že bychom teda mohli jít. K dalšímu účinkování se nenechali přemluvit, a tak náš ples v nejlepším skončil.
Prosím tě, co to máte na obličeji, všimli si partneři našeho zdobení, když jsme si sedali do taxíku.
Tohle? Protáhla Lýdie. Jen jsme si  nechaly upravit obočí.

Masopust v Praze – proč ne?  Zašli jsme se podívat, jak ho slaví v Karlíně v sobotu na Hromnice. Na shromaždišti v  parku u Invalidovny bylo už zdálky vidět, že je to velká tradiční akce. Přišlo hodně rodin s dětmi, které měly masky, a jejich rodiče často taky :-). Masky byly různorodé, nejčastěji zvířátka, jako medvěd, pejsek, kočka, zebra, ale přišly i čarodějnice, víly, jednorožci, kozorožci, batmani, kovbojové, jak byla ctěná libost. Z těch originálnějších se tu producírovali dva chlapíci, s nafukovacím pašíkem, kterého táhli na malém žebřiňáku, úplně jako kdyby ožili Dlabáček s Rambouskem ze vtipů od Renčína. Dále tu byly tři překrásné dámy na chůdách ve stylu karnevalu v Benátkách, účesy a splývavé kostýmy jako od  Alfonse Muchy. Jedna ve zlatém, další v bílém a poslední zářivě červeném kostýmu s rozevřenými křídly na zádech. Všimli jsme si malé holčičky v růžovém, která na nich mohla oči nechat!

Moderátoři slavnostně zahájili masopust na malém pódiu a spustili ochutnávku programu. Po lidových tancích na pódium přibaletili tři mimové na chůdách. Už jste někdy viděli pas- des-deux na chůdách? Nebo parodii na film „Donaha“? Podium opouštěli jako cupitající labutě z Labutího jezera a my jsme aplaudovali jako šílenci. Následovali skotští dudáci: Muži a ženy ve skotských krojích doladěných do nejmenšího detailu, se skotským výrazem a se skotskými dudami a bubínky dodali akci říz, dokonce vystřihli i jednu českou lidovku! Divili jsme se převelice, jak to ti Skoti pěkně zvládli. Až když skončili a občerstvovali se z placatic, nejspíš skotskou whisky, zaslechli jsme, že se baví česky. Tihle Rebel Pipers byli Češi propadlí dudám, prostě dudácký zájmový kroužek!
Další dění bylo přerušeno nálezem ztraceného dítěte. Ano, té malé, asi čtyřleté růžové holčičky, která se při okukování masek  ztratila a hledala tatínka. Poctiví nálezci ji přivedli k pódiu, moderátorka se zeptala na jméno, ale malá růžovka do mikrofonu jen usedavě plakala. Naštěstí ihned přispěchal tatínek a holčička mu padla do náruče.
Ochutnávka programu skončila, organizátoři zaveleli a všichni se seřadili do průvodu: masky na chůdách v čele, ostatní následovali. Dudáci bubnovali a dudali do kroku, moc hezky se nám  vykračovalo! Šli jsme ulicí Františka Křižíka až na Karlínské náměstí, kde začala pravá masopustní veselice.

Stánky s občerstvením nabízely všechno, co patří k pouti, od cukrové vaty, žužu, turecký med, perníčky, lívance s marmeládou, ale i jitrnice, jelítka, špecle, uzená žebírka, šunka, selátko, ještě teď se mi sbíhají sliny! Víno, pivo, alko i nealko teklo proudem, jídla byla spousta, a tak jsme hodovali, co hrdlo ráčilo. Kdo nechtěl jen debužírovat a toužil po pohybu, mohl využít projížďku kočárem.
Bylo tu spousta zábavy (nejen) pro děti: různé venkovní hry, kluci trefovali  plechovky tenisákem za sladkou odměnu ostošest. Kdo chtěl, mohl zajít do nedaleké budovy na pohádky.  Pro dospělé se na pódiu střídaly kapely a taneční vystoupení. Zatančili jsme si s Laurou a jejími tygry, i s Vypsanou fixou a pak, příjemně unavení, jsme se s masopustem rozloučili. Příští rok zase přijdeme pobejt, a to v masce!