Kdysi ke konci zimy, bylo to brzy odpoledne, se venku naráz setmělo a začala bouřka. Ale jaká! Blesky se křižovaly, hřmění nepřestávalo, za okny příšerná chumelenice. V životě jsem nic podobného nezažila, úplně jsem se vyděsila, co se to děje. Datum v kalendáři všechno objasnilo, bylo to na Hromnice. Od té doby si toho svátku všímám a vyhlížím, jaké bude počasí a jestli zase nepřijde první bouřka – letos byla v Praze už zkraje ledna!
Díky tomu jsem objevila, že k Hromnicím se váže spousta pranostik, které mají naznačit, jaké bude jaro a úroda. O skřivánkovi asi mluvit nemusím, z dalších vybírám: Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více. O Hromnicích déšť – na jaře sníh, o Hromnicích sníh – na jaře déšť. Leze-li jezevec o Hromnicích z díry, za čtyři neděle zpátky zas pílí.
Uprostřed Prahy máme, bohužel, možnosti pozorování omezené. Chybí tu pole, kde by se dal poslouchat skřivánek, do lesa je daleko. I kdybych se tam vydala a nakrásně našla jezevčí noru, nepoznám, jestli z ní jezevec už vylezl. Ledaže bych se za ním vydala do ZOO, vím kde tam jezevce mají. Ale nevsadila bych se, že jeho chování v zajetí bude stejné jako v přírodě.
Nezbývá, než sledovat počasí, které je teď jako na houpačce: Včerejší Hromnice byly krásně slunečné, dnes se zatáhlo, po poledni sněžilo a pak začalo pršet. Nevím, k jaké pranostice to ladí nejlépe, a tak se nechám překvapit. jedno ale vím – jaro každopádně přijde. Dříve nebo později, možná se sněhem a možná s deštěm, ale přijde určitě.
Zapomnětlivci
Sedím na poště a čekám, až přijdu na řadu. Je nás tu hodně, asi padesát, všichni tu v polední pauze chceme vyřídit svou záležitost. Ostatní vypadají netrpělivě a hladově. Ještě že jsem si po cestě dala bagetu! V ruce žmoulám lístek s pořadovým číslem a očima postrkuju pořadník, který se posouvá dopředu nepravidelnými přískoky. Můj soused si pro jistotu vzal čísla dvě, každé z jiného soudku, a se zaujetím sleduje, které ho vysvobodí z čekání dřív.
Máme štěstí, většina přepážek je otevřených, a i když je poledne, úředníci pracují ostošest.
Thank you very much, děkuje nějaký cizinec usměvavému mladíkovi za přepážkou a zní to upřímně. Hm, to jsem zvědavá s čím mu tak asi pomohl, pomyslím si skepticky. U další přepážky chce slečna vyzvednout zásilku, ale zapomněla doručenku, a jen na občanku jí úřednice zásilku nevydá. Slečna odchází a nemá daleko k slzám. Cítím s ní, jelikož před Vánocemi jsem to měla podobně: sice jsem měla doručenku, ale občanku jsem nechala doma v jiné kabelce a výsledek byl stejný. No jo, zapomnětlivci, co není v hlavě, musí být v nohách, říkám si. Dnes mi ale nic nehrozí, protože jdu jen poslat dopis.
Konečně přicházím na řadu, za přepážkou je ten usměvavý úředník.
Podám mu dopis, prosila bych poslat doporučeně. Empaticky vyčká, až vyplním podací lístek, hodí dopis na váhu a řekne: Bude to padesát šest korun.
Sáhnu do peněženky, a ouha. Něco jsem utratila za bagetu, nestavila se v bankomatu, a teď… no, snad to dám dohromady. Úředník trpělivě čeká, až před něj nasázím všechny drobné. Chybí pár korun. Hledám kreditku. Ouha podruhé, dnes jsem si vzala jinou kabelku, a zapomněla si do ní kreditku přehodit.
Omlouvám se, ale nevzala jsem si kartu, řeknu poraženecky a natahuju se pro dopis, že ho přinesu jindy.
No, když jsou to jen dvě koruny, řekne mladík povzbudivě.
Ale já je, bohužel, nemám, vzala jsem si dnes jinou kabelku, chápete, špitám a cítím pohledy čekajících v zádech.
To snad zvládneme, odpoví s úsměvem. Zrovna jsem dostal dýško.
Vy byste? Opravdu? Mám pocit, že budu létat. Dopis odchází doporučeně, já děkuji, a mladík už automaticky dodá: Můžu vám nabídnout ještě něco, třeba los nebo noviny? Což mě vrátí zpátky na zem.
Díky, usměju se, až příště. Nechám si pro sebe, že kdykoliv jsem si na poště koupila los, nikdy mě nenechali vyhrát.
Až venku si uvědomím, že dnes mě ten chlápek vyhrát nechal. Hm, možná to s tím losem příště zkusím. Tedy, pokud si doma nezapomenu hlavu.
Novoroční předsevzetí
Tak teda zhubnu (nebo ne),
přestanu kouřit (nebo ne),
budu zdravě žít (nebo ne).
Hlavně se chci dobře mít,
chci se líbit, zazářit.
Už se vidím, s krásnou pletí,
štíhlá, lepá, voňavá.
Jak se k tomu dopracovat,
kdo to za mě udělá?
Poradna, či kámoška?
Možná. Asi. Nebo ne.
V hlavě se to změnit musí.
Je to šance. Ne že ne.
Lidé, co se na Nový rok rozhodnou s něčím začít, nebo naopak s něčím skončit, mají moje sympatie. Z vlastní zkušenosti vím, že to není lehké, i když si říkáme tisíckrát, že „chceme“. Něco uvnitř nás nechce měnit nic a háže nám klacky pod nohy. A když jsou někdy i okolnosti proti… S kamarádkou jsme se o tom včera bavily, jelikož se s plněním svých novoročních předsevzetí zrovna potýkáme, a po čtrnácti dnech můžeme říct: Naplánovaly jsme to, jde to, dře to, ale snažíme se dál.
Protože máme pochopení pro lidské slabosti včetně těch našich a případná malá selhání, rozhodly jsme se k tomu přistupovat s lehkostí a humorem. Zachycovat, co se povedlo, případně nepovedlo, do mobilu, deníku nebo do kalendáře. Všímat si svých úspěchů, i když jsou zatím malé. Chválit se za ně. Nepolevovat. Každý, kdo vydrží aspoň měsíc, vyhrává. A kdyby náhodou nevydržel dál, může začít jindy.
Držíme palce!
Na Petřín!
Neznám nikoho, kdo by nemiloval procházky po Praze. Když dorazí mí přátelé ne-Pražáci, vyrážíme na Staré město nebo Malou Stranu a často něco zažijeme. Tady se vrátím k jednomu silnější zážitku z doby po Sametové revoluci – s kamarádkou jsme si vyšly na Petřín. Pomalu jsme stoupaly po cestičkách, povídaly si, těšily se z krásného dne a vůbec jsme si nevšimly, že se obloha zatahuje a blíží se bouřka. Najednou zahřmělo, nebe nad Prahou proťal blesk a zvedl se vítr. V polovině petřínského kopce jsme se rozhlížely po úkrytu. Na štěstí byla na dohled restaurace Nebozízek, a tak jsme k ní zamířily. Stejný nápad měla rodina s dětmi, se kterou jsme se srazily ve dveřích.
Restaurace byla otevřená, na stolech prostřeno, hosté žádní. Přiběhli číšníci, ale jen aby nám řekli, že restaurace je rezervována pro zájezd. Slibovali jsme, že si objednáme cokoliv, abychom mohli zůstat, než se bouřka přežene, ale trvali na tom, že čekají hosty, a směrovali nás k východu. Prý se můžeme schovat pod mohutnou lípu před vchodem. Pochopitelně jsme nic takového neudělali a bez deštníků, v sílícím dešti, jsme podél kovové lanovky co nejrychleji spěchali dolů do civilizace. Nevím, jak dopadla rodina s dětmi, ale my dvě jsme to přežily. Pod dojmem silného zážitku jsme se rozhodly, že tenhle podnik už nikdy nenavštívíme. Naštěstí na Petříně začala provoz i jiná restaurace, kterou jsme si oblíbily.
Uplynulo pětadvacet let, a naše přátelství prošpikované vzájemnými návštěvami pokračuje dál. Před pár lety jsme spolu v Praze oslavily Silvestra a prvního ledna vyrazily na novoroční procházku po Praze, že ji završíme dobrým obědem. A šlo se na Petřín. Bohužel, naše oblíbená restaurace byla plná, prý to chtělo rezervaci. V nedalekém stánku jsme si daly párek v rohlíku a pokračovaly v procházce. Náplast za oběd to byla nevalná, u Hladové zdi nás dostihl hlad. Ani jsme nevěděly jak, najednou jsme stály před Nebozízkem.
Prosklenou terasou bylo vidět dovnitř: Na stolech bylo prostřeno, hosté žádní. Nedalo mi to, zašla jsem dovnitř a zeptala se číšníka, jestli by neměli dvě volná místa. Jo, a ještě s sebou máme psa. Ten mladý muž se usmál a řekl: To nebude problém, posadíme vás. Hraje váš pejsek na piáno? A pokynul ke stolu vedle piána. Byl to poslední volný stůl bez rezervace.
Vybavil se mi vtip „Vlčák hraje na piáno, jezevec si píská“, kde majitel vlčáka a jezevce nabízí řediteli cirkusu jejich sehranou hudební produkci. Ředitel váhá, jelikož má pocit, že v tom vystoupení bude nějaký háček. Vtip je dlouhý, nakonec se ukáže, že háček to skutečně má – všechno dělá šikovný vlčák, jezevec je jen do počtu. V duchu jsem ten vtip číšníkovi převyprávěla. Jako by ho slyšel, nepřestával se usmívat.
Usadily jsme se u stolu, vybraly si z nabídky, pes dostal misku s vodou a restaurace se postupně zaplnila. Společnost byla mezinárodní, snad u každého stolu se mluvilo jiným jazykem, jen my dvě jsme reprezentovaly českou náturu. Když někdo přišel zvenku s dotazem, zda by se ještě vešel, odmítli ho zdvořile, ale pod lípu nikoho neposlali. Časy se změnily, na štěstí.
Jídlo bylo výborné, obsluha milá, výhled na Hradčany božský a cena přiměřená. Náš novoroční oběd se tak velmi vydařil. To bylo důležité, neboť, jak praví přísloví – jak na Nový rok, tak po celý rok. Odcházely jsme s nadějí, že máme před sebou báječný rok, plný porozumění a gurmánských zážitků. A tak jsme si řekly, že jim tu starou záležitost s bouřkou odpustíme. Tohle je nový začátek.