Doufám, že jste prožili hezký konec roku 2017 a šťastně vykročili do toho nového.
Píšu lehce zmožená silvestrovskou oslavou, gurmánskými zážitky, dělobuchy a velkolepými ohňostroji – ten poslední rozzářil oblohu v Praze jen před pár hodinami. Možná jste na tom podobně, a tak vás pozdravím jen krátce.
Zas tu máme Nový rok.
Jdem životem dále,
dnes o slepičí krok,
delší bude na Tři krále.
V novém roce hodně zdraví,
lásky, peněz, radosti,
ať nás všechno hodně baví
a neděláme blbosti!
Přicházejí pomalu, odcházejí rychle. Probíhají tradičně i netradičně. Prožila jsem oboje, ty netradiční jen dvakrát, pokaždé na horách. Přes den lyžování a Štědrý večer – ano, byl jiný. Stromeček a slavnostní večeři nachystali majitelé chaty (nikdy bych to nedokázala líp) a večeřeli s námi s celou svou rodinou. Nadílku jsme si s přítelem nachystali venku ještě před večeří, pod zasněženým smrkem. Romantika to byla velká, jenže když jsme spolu šli pro dárky, hustě sněžilo a byla tma. Museli jsme se vrátit pro baterku. Ani v jejím svitu jsme je všechny nenašli, až druhý den ráno, když jsme odházeli sníh lopatou. Podruhé jsme na horách už žádné vylomeniny nevymýšleli, zato jsme měli příležitost pozorovat při štědrovečerní nadílce mnohočlennou rodinu čítající rodiče, prarodiče, děti, vnuky, tety, strýce, sestřenice a bratrance. Tahle rodinka uspořádala z dárků vánoční tombolu. Rozdala se čísla a pak se losovalo. V životě jsem nezažila tolik překvapení při rozbalování! Dědeček dostal panenku, bratranec chňapku do kuchyně, babička empétrojku, holčička pánský holicí strojek, její bráška cédéčko s Evou a Vaškem, a tak to šlo dál a dál… Nakonec si všichni dárky vyměnili a šli spát (děti určitě) dokonale šťastní.
Naše rodina se naopak drží vánočních tradic: Pečeme tradiční cukroví, jíme tradiční jídla, s dárky se neexperimentuje a na Štědrý večer zpíváme koledy. Zavedl je dědeček z podhorské moravské vesnice, který hrával na housle v učitelském orchestru. Koledy u stromečku zpívala celá rodina, včetně nás, čtyř vnoučat, a uměli jsme je, jako když bičem mrská. Po létech, každý ve své rodině, se snažíme tuhle tradici dodržovat. „ Půjdem spolu do Betléma“ (to krásné „duudlaaj duudlaaj duudlaaj dá!) a „Nesem vám noviny“ přezpíváme bez chyby i o půlnoci. Ale bič už nemrská, a když jsme letos zpívali „Zelená se chvojka, za ní borověnka, pásli ovce pastuškové, pili (něco) z hrnka“, jeden tam vrazil„kyšku“, jiný mléko, další kafe, načež to čtvrtý stopnul, s tím, že pravé kafe to být nemohlo, a byla to melta a moje máti opravila všechny, že pastuškové nepili nic, ale z toho z hrnka jedli kaši.
Když jsme u toho jídla: Na Štědrý večer se u nás jí kapr s bramborovým salátem. Ale ve vsi mého podhorského dědečka tradiční jídlo neexistovalo, rodina udělala večeři z toho nejlepšího, co ten rok vypěstovala. Z masa to nejčastěji byla krůta, králík nebo prase, přicházely i dary, třeba od strýce Františka, který byl myslivec a na Vánoce posílal zajíce nebo bažanta. My děti jsme milovaly hlavně zajíce nadivoko, a sázely jsme se, kdo najde ve svém talíři nejvíc broků.
I když se o Vánocích v jídle něco nepovedlo, časem se to změnilo v legrační příhodu, která se dávala k dobru. Což se může stát i v současnosti, jako například mé kamarádce, když loni pekla vanilkové rohlíčky. Místo v gramech do nich dala cukr v dekách, a tak byly desetkrát sladší. Její děti je nechtěly jíst, radši by prý měly slané. Letos se jim přání splnilo, když pekla pro změnu rohlíčky pistáciové a omylem do nich dala slané pistácie. Ale její muž z lásky k ní snědl rohlíčky loni, a jí je i letos.
Na Vánocích je nejkrásnější to chystání, těšení se, radost a setkávání. Je to jako sen, který, když se prožije, už není sen, ale krásný zážitek, ze kterého vyplyne krásná vzpomínka.
S kamarádkou jsme se domluvily, že spolu upečeme vánoční perníčky. Každá bydlíme na opačném konci Prahy, a tak se moc nevídáme. Měla jsem radost, že společné pečení bude jednodušší (kámoška připraví těsto), rychlejší (z poloviční dávky) a bude to příjemný pokec.
Tak jsem tady, hlásím se u ní o adventní neděli. V tašce mám sadu perníkových vykrajovátek, propriety ke zdobení a šunkové chlebíčky. V předsíni se zjeví asi pětikilový kocour Mufin, pozorně očichá tašku, kvůli vykrajovátkům to asi nebude. Když vidí, že nic nedostane, vrátí se na gauč v obýváku.
Jdeme do kuchyně, kamarádka vyndává těsto z přeplněné lednice. Dáš si kafe? Jasně, že dám. Přesouváme se do obýváku, vytahuju chlebíčky. Nech je zabalený, dáme si je, až budeme mít upečeno, říká Lýdie a nabízí ke kafi čerstvou vánočku. Pěkně nás to nastartuje. Dopijeme, uvážeme si zástěry a vrháme se do práce.
Kamarádka válí těsto, dost tenké, vykrajovátka má mrňavá, samé čtyřlístky, zvonečky, podkovičky, pidi prasátka. U nás děláme perníčky větší a tlustší, říkám a vytahuju svá vele-vykrajovadla: velký zvon, podkovu, losa, koně, … Lýdie se směje, že u nich nic tak obrovského nedělali, a jestli nemám taky vánočního slona. Nemám, ale do příštích Vánoc ho seženu:-). Po chvílích dohadů kapituluju co se týče tlouštky těsta, bude prostě tenké. Ale formičky budeme střídat -chvíli podle mě, chvíli podle ní. Na čem se obě shodneme, jsou srdce. Velká, střední i malá, s dírkou uprostřed, aby se daly pověsit na stromeček. Srdcí není nikdy dost, říká Lýdie a mně se zdá, že v tom prohlášení je ukrytá moudrost.
Sázíme čtvrtý plech a mě z vykrajování začínají bolet ruce. Kolik toho ještě bude, sonduju. Až doděláme tenhle, budeme v polovině, říká kamarádka, vytahujíc další bochánek těsta z ledničky, a spokojeně dodá: Udělala jsem těsto z plné dávky.
Vždyť jsme se domlouvaly, že bude stačit poloviční, namítám.
To jsi sice chtěla, ale nám by to nestačilo, Danka chce perníčky rozdávat kamarádkám. Danka je Lýdiina dcera, její specialitou je finální zdobení perníčků.
Chápu. A tak Lýdie válí, a já tlačím na vykrajovátka, až mě pálí dlaně. Postupně se dostáváme do tempa. Trouba peče rychle, tak tak stíháme vykrajovat, sázet plechy do trouby, hlídat čas a zase je vytahovat. Konečně vytáhneme upečený poslední dvanáctý (!) plech, perníčky potřeme pírkem a spokojeně obhlížíme své výtvory rozprostřené na stole, kredenci i na židlích.
Po perníkovém sprintu přichází hlad. Uvaříme si čaj a jdeme do obýváku na chlebíčky. Najdeme je pod stolem, papír je stržený, vlašák rozmatlaný a šunka chybí. Kocour už není na gauči, ale vysoko na skříni, zjevně se obává, aby to na něj někdo nehodil. Mufine, ty darebáku, počkej až tě dostanu, hrozí mu Lýdie, ale on si líže kožich a tváří se, že se ho to netýká.
Usadíme se v křeslech, popíjíme, ukusujeme ze svých výtvorů a probíráme život. Zdobit perníky už dnes nebudeme, nějak nám došly síly. Zdrbly jsme všechno a všechny, Mufin na skříni usnul, venku se setmělo a já jdu sbalit svůj podíl do krabic. Loučíme se s tím, že je dobře, že kočky nežerou perníčky a že příští rok budeme zase péct spolu.
Domů jedu autem po Nuselském mostě, koukám na zářící Petřínskou rozhlednu a Hradčany, rádio hraje „It´s Christmas time“ , perníčky v autě voní, celé je to krásně vánoční…
Ale pořád mám strašnou chuť na chlebíček s vlašákem a se šunkou.
Miluju ten magický večer, jediný v roce, kdy se po ulicích prochází známé trio: vousatý Mikuláš s berlou, zlatovlasý anděl, a aby toho dobra nebylo příliš, chodí s nimi zlý čert. Nepatřím k těm, kteří je zvou k sobě domů, chodíme za nimi ven. V posledních letech v Praze ubylo pochůzek Mikulášů na sídlištích, ale pořád jsou místa, kde je možné je potkat. Nejradši mám dostaveníčko s Mikulášem na pražském Strossmayerově náměstí, takzvaném Štrosmajeráku. Na plácku před kostelem svatého Antonína stojí krásně ozdobený vánoční strom a k němu po soumraku zamíří Mikuláš se svým doprovodem. Letos tu byly Mikulášů tři party, což bylo dobře, protože tam byl takový nával rodičů s dětmi, že by ho jedna parta nestihla odbavit ani do půlnoci.
Ono to totiž chce čas: Vyzpovídat děti, jestli byly hodné. Poslechnout si od nich básničku nebo říkadlo, pochválit je, předat jim odměnu. A zatímco jedny děti spokojeně odcházejí, už tu natěšeně čekají další. Letošní Mikulášské party byly poměrně mladé, možná jen o pár let starší než jejich posluchači ( tipovala bych je na základku). Ale nic neošidili, převleky měli vychytané a své role hráli dokonale: Z Mikulášů vyzařovala vlídnost a moudrost, ušmudlaní čerti poskakovali kolem a nadělovali dětem brambory ve staniolu, což zase korigovali sladkými odměnami spravedliví andělé, nad kterým se vznášela dokonalá křídla. Zájem byl tak velký, že anděl musel několikrát běžet do blízkého obchodu, aby doplnil bonbónové odměny! Z množství říkanek asi svatou partu brněly uši. Jestlipak i tady zazněla moje oblíbená průpovídka Jákuláš, tykuláš, mykuláš, vykuláš, onikuláš ?
Atmosféru skvěle doladil svařák nebo grog v nedaleké jarmareční budce, odměna to pro rodiče a příjemná tečka za Mikulášskou tradicí.