Úsměvna.cz

V jednom malém, pražském obchodě jsem chtěla koupit pár drobností. Přede mnou byla fronta.
Prosím vás, máte ještě ty bomby, zeptala se žena přede mnou, tónem, jakoby chtěla jen známky na dopis.
To bude asi omyl, paní. Tady jste v papírnictví, usměrnila ji starší prodavačka.
Ale měli jste je, jmenovalo se to Lítací bomby, nebo tak nějak, trvala na svém zákaznice.
Děláte si legraci, napružila se žena za pultem.
Lidé ve frontě zpozorněli.
Ale vůbec ne, je to jen hračka pro děti.
Paní, už jsem vám řekla, že tady v papírnictví podobný věci neobjednáváme. To musíte jinam!
Ale já jsem je u vás včera koupila, vedla svou zákaznice. Děti jsou z nich nadšené, potřebovala bych ještě jedny.
Prodavačka se zatvářila a zavolala dozadu do krámu: Mariééé! Tady pani furt chce ňáký výbušniny, že je prej včera u nás dostala. Víš o tom něco?
Svůj dotaz doprovázela vrtěním hlavy. Takový nesmysl, kde by se tu vzalo něco podobného. Tohle je slušný obchod s papírem a psacími potřebami!
Jó, Střely se to jmenovalo, myslím, že neřízený, vynořila se zezadu mladá prodavačka.
Ve tváři její kolegyně se objevilo zděšení. Copak se tu všichni zbláznili?
Mám dojem, že jsem je viděla někde tady, dívala se Marie po regálech.  Hele, tady jsou, máme ještě dvoje.
A položila na pult dva balíčky s nápisem „Ďábelská střela“.
Zákaznice se zaradovala, a že si jeden balíček vezme. Při placení  pak nám, dychtivým posluchačům, vylíčila, jak ta hračka funguje. Žena za pultem mlčela, a bylo znát, že si přeje, ať je paní se svým divným nákupem už pryč. Když odešla, prodavačka se podívala se na zbývající balíček  se zjevným nesouhlasem. Možná bych měla zavolat pyrotechniky, četla jsem v jejím pohledu.
V té chvíli jsem přišla na řadu. Původně jsem chtěla koupit blok a nějaké tužky, ale jak se mě zeptala na přání, vypadlo ze mě: Ďábelskou střelu, prosím!

Listopad je měsíc sychravý a den svatého Martina odstartuje zimu, což letošní počasí na horách potvrdilo. Můžeme se těšit na svatomartinské hody. Ale než k tomu dojde, čeká nás ještě jedna veledůležitá nutnost: přezout auto na zimu.
A tak jsem každoročně na začátku listopadu popadla auto a zajela do nějakého velkého pražského pneuservisu. Většinou mě tam čekalo čekání v kožené sedačce, s časopisem, něčím k pití, s výhledem na mechaniky přezouvajícími auta jako na běžícím pásu, a když jsem přišla konečně na řadu, byla jsem šťastná, že je zase na půl roku hotovo.
Pak jsem náhodou v naší blízkosti objevila malý rodinný auto a pneuservis, a od té doby jsem ho nezměnila. Letos jsem stihla návštěvu těsně před svatým Martinem.

Dobrý den, jak se máte?
Dobře, díky. A vy?
Nemůžu si stěžovat. Zajeďte tamhle, naviguje mě muž. Rolfe, uhni.
Malý psí kříženec v barvách sovy pálené mě uvítá a pak se uklidí z cesty.
Vjedu na rampu. Stočte volant doprava, ještě víc, naviguje mě druhý automechanik. OK, vypněte motor, vyřadťe, odbrzděte.
Vystoupím z auta a oba muži se dají do práce.

U bratrů automechaniků sice není komfort klubovky ani občerstvení, přesto ho nepostrádám. Tihle muži jsou nejen profesionálové, ale i prima lidi. Přezouvání začne přesně a během práce se najde čas i na krátký rozhovor. Zatímco mé auto zbavují letních pneumatik, probíráme letní dovolené. Nastíním naši nedobrovolně aktivní dovolenou v Orlím hnízdě, čemuž se srdečně zasmějí. Na oplátku dají k dobru jejich línou dovolenou na lodi na Baťovském kanálu. I když tam nebylo moc co dělat, byla to zase jiná rodinná dovolená, shodují se, příště si možná troufnou na moře.

Rolf se mezitím uvelebil uprostřed dvora s výhledem na vrata. Kdyby někdo zazvonil,vystartuje a půjde ho zkontrolovat. Tenhle bystrý a zároveň společenský pes je z psího útulku, ale už se zabydlel, a nový domov mu sedí jako ulitý. Kamarádí se s dětmi, umí se vyhýbat autům i hlídat autoservis.
Výměna pneumatik pokračuje rychle, zatím co mi nasazují zimní, nastíníme plány na zimní dovolenou. Hotovo. Tak zase na jaře, loučíme se. Rolf mě vyprovází, a chystá se uvítat dalšího zákazníka, který už čeká za vraty.

P.S. Takže je přezuto a teď už nás čekají jen příjemné listopadové zážitky, jako svatomartinská husa a svatomartinské víno. A komu by to bylo málo, tak na konci měsíce přijede z Francie nové božolé! Ale o tom zase jindy.

Byla hluboká podzimní noc, když jsem ve spánku zaslechla na okně nějaké škrábání. Asi holub nebo co, řekla jsem si, a chtěla spát dál. Jenže škrábání přešlo v šátrání, a já si uvědomila, že na mém okně něco je a chce to dovnitř. Že by Ruka z rodiny Adamsových? Okno bylo otevřené a moje postel asi tak metr od něj. V okně to zašustilo, jako by se Ruka protahovala dovnitř, závěs se zavlnil. Skočila jsem po lampičce a rozsvítila. Bylo vidět, jak za závěsem něco ručkuje směrem dolů. Pohyb dosáhl k podlaze a zastavil se. Dodala jsem si odvahy a závěs odhrnula. Návštěvník vyrazil a jako blesk zajel pod postel. Zahlédla jsem jen kousek černého blanitého křídla. Tak netopýr, žádná Ruka! S úlevou jsem zhasla a zalehla zpátky do postele.
Ale spánek nepřicházel. Místo něj se mi hlavou rojily myšlenky: Co dělá ten netopýr pod mou postelí TEĎ? Možná potichu šplhá na pelest, aby mi pak – uáááá- skočil do obličeje! Ta představa z hororů, včetně strašného výkřiku oběti mi přišla dost reálná. A vůbec, co když má vzteklinu? Představila jsem si palcové titulky v zítřejším vydání bulváru: „V posteli se vzteklým netopýrem!“. To by tak ještě scházelo. Posvítila jsem si na hodinky. Půl čtvrté ráno. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Jenže…Ta nejistota, jestli se ke mně netopýr nakonec nedostane… jak je to s jeho zdravotním průkazem…co tu chce… Hrozba možného nebezpečí kroužila kolem a nedávala mi usnout. I kdyby nebyl agresivní, udělá si tu hnízdo a jednoho dne, vlastně noci, vyvede hejno mladých. Před očima mi naskakovala jedna představa horší než druhá a bránila mi ve spánku. A tak jsem se převalovala na posteli a, s očima upřenými do tmy a ušima nastraženýma, čekala na rozednění.
S prvním slunečním paprskem jsem vstala, obešla nábytek, nakoukla za závěsy a pod postel. Nezvaný host nikde. Dobrá, řekla jsem mu v duchu, tak si tu někde buď, teď si dám sprchu a po snídani se spolu rozloučíme. Když jsem uvažovala, jak se takový netopýr chytá,  moc mě toho nenapadalo, marně jsem hledala i na internetu. Naštěstí mě napadlo řešení: Mám přece známého, co chová krkavce! Zavolám mu, přijede a netopýra chytí. Jenže telefon vzala jeho manželka. „Franta není doma. Proč mu voláš? Cože?! To nás budíš V NEDĚLI  VE VOSUM RÁNO kvůli ňáký lítací myši? To si snad děláš srandu!“  Zaječela a práskla telefonem. Což jen potvrdilo fakt, že lov je výhradně mužská záležitost. Nicméně, já jsem po ruce žádného muže neměla. Tím hůř. Nastal čas jednat.
Zašla jsem do komory, vzala smeták, baterku a lyžařské rukavice, a takhle vyzbrojená se vrátila do ložnice. Posvítila jsem pod postel, ale netopýr nikde. Přece tu někde musí být? Posvítila jsem znovu – a skutečně: Tvářil se jako zmačkaný šedý kapesník, ale prozradilo ho mžourající oko, které v záři baterky červeně zasvítilo. Vzala jsem smeták a nenápadně ho manévrovala za něj. Netopýr zasyčel. Zkusila jsem pokračovat, ale nahrbil se, vycenil zuby a zdálo se, že se chystá k útoku. Musela jsem toho nechat. Vrátila jsem smeták do komory a přemýšlela, co dál. Došlo mi, že netopýr je vyděšený stejně jako já, a až skončíme, bude to úleva pro oba. Změnila jsem taktiku. Vzala jsem krabici od bot, do víka udělala nožem díry a vrátila se do ložnice. Odtáhla jsem postel a bleskově přiklopila netopýra krabicí. Bojoval. Když se unavil, nadzvedla jsem krabici a přiklopila ji víkem.
Povedlo se! S úlevou jsem dosedla na postel a gratulovala si k odchytu. Ale moje radost netrvala dlouho. Bylo nutné vyřešit druhou část úlohy: Kam s ním?
Zavolala jsem do ZOO, jestli jim zvířátko můžu přivézt. Byli milí, ale s netopýrem nechtěli nic mít: „Je to divoké zvíře, které můžete vypustit do volné přírody“, řekla mi paní do telefonu. Jak to mám udělat uprostřed Prahy mi ale neporadila.
„Myslím, že je to ještě mládě. Chtěla bych ho předat někomu, kdo se o něj na začátku zimy postará“, naléhala jsem.
„Tak zkuste Útulek pro zvířata v  nouzi, je to hned za Prahou,“ navrhla paní a dala mi telefon i adresu. Obratem jsem do útulku zavolala, pak ještě dvakrát, ale nikdo to nebral. Čas běžel, netopýr byl v krabici tak potichu, až jsem o něj dostala strach. Sedla jsem do auta, krabici dala na vedlejší sedadlo a vydali jsme se na cestu.
Jenže už za první křižovatkou mi došlo, že cíl mojí mise je nejistý. Má cenu jezdit v neděli do útulku, kde nikdo nezvedá telefon? Pětadvacet kilometrů přes město a pak ho v neznámé čtvrti ještě hledat? A tak jsem změnila směr a zamířila do nejbližšího lesoparku v naší čtvrti. V krabici bylo divné ticho. Užuž jsem chtěla zvednout víko, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Co kdyby na mě vyskočil? Abych to ticho nějak vyplnila, začala jsem na netopýra mluvit. Povídala jsem mu, kam ho vezu, že tam budou stromy a hmyz, najde si tam kamarády, a bude se mu tam líbit.
Zastavila jsem na parkovišti u lesa, když mi  zazvonil mobil, na displeji neznámé číslo.
„Měli jsme od vás nepřijatý hovor“, pronesl ženský hlas. Bylo to z útulku. Poinformovala  jsem zvířecí záchranářku, jak jsem přišla k zbloudilému mláděti netopýra.
„Blíží se zima, a netopýři hledají místo k přezimování“, vysvětlovala. „Mláďata mají na jaře, takže ten váš už je dospělý a je schopný se o sebe postarat. Nezranil vás, když jste ho chytala? Vzteklinu sice v Praze nemáme hlášenou, ale pokud vás poškrábal nebo pokousal, měla byste se dát ošetřit.“
Ujistila jsem ji, že jsem v pořádku a požádala ji o radu, jak ho mám vypustit na svobodu.
„Vemte ho do lesa a dejte krabici někam do výšky, třeba na strom, netopýr si už poradí“.
Popadla jsem krabici a šla do lesa. Bylo v ní takové ticho, že jsem se ji bála otevřít. Je vůbec naživu? Když jsem došla k vysokým borovicím, opatrně jsem otevřela víko. Netopýr byl vtisknutý do rohu, zřejmě přichystaný na nejhorší. Zvedla jsem krabici do výšky a chvíli ho pozorovala. Když ucítil závan čerstvého vzduchu, zamžoural, zvedl hlavu, natáčel ji do stran a zdálo se, že nasává vůni lesa. Došoural se na okraj krabice, narovnal se, rozhlédl, roztáhl křídla a chvíli tak zůstal. Pak tichounce zapískal, sklouzl z krabice, zakroužil kolem a odplachtil. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel, a poslouchala šumění stromů. Musím si opatřit další divoké zvíře!

Minulý týden se mi naskytla pracovní cesta do Vysokých Tater. Naposledy jsem tam byla před rozdělením Československa, kdy cesta vlakem trvala celý den či noc a komfort zajišťovaly lůžkové vozy. Teď nás čekalo pouhých šest a půl hodiny jízdy Pendolinem. Cesta byla příjemně vyhlídková, za oknem se střídaly luhy a háje Čech a Moravy, až za Olomoucí začal terén stoupat, když jsme vjeli do Beskyd. Na slovenských hranicích přistoupil slovenský personál a ve vagonu se rozezněla měkká slovenština. Minuli jsme Malou Fatru a zanedlouho se objevily obrysy Západních Tater. Jak se přibližovaly, spolucestující ožili a začali jednotlivé štíty komentovat. Ten první, co vypadá jako křivý zub, to je Kriváň, na ten jsem vylezl (jednou, dvakrát, nepočítaně). Došlo i na další štíty, ostatně k těm jsme mířili, protože naším cílem byl Starý Smokovec v srdci Vysokých Tater.

Co znamená „dopyto“, zeptal se nejmladší člen naší výpravy, když jsme v Popradu přesedlali na vláček horské magistrály. Nechápali jsme, až nám ukázal vývěsku: Cestovný poriadok sa môže meniť, v malých staniciach je treba sa informovať dopytom. Slovo „dopyt“ jsme mu přeložili, a od té doby jsme my, vášniví čtenáři bestselerů ve slovenštině (kdo nečetl Angeliku nebo Juh proti Severu?), překládali ještě víckrát.
Po příjezdu do Smokovce jsme se ubytovali a šli se najíst. „Jedálny lístok“ se stal hned naším favoritem, jelikož byl plný názvů, dráždících naše chuťové buňky i fantazii. A že bylo z čeho vybírat: kapustnica, bryndzové halušky, zelné strapačky, hydina, bravčové, pečené kačacie stehno s kapustou, morčací stejk so zemiakovými šúlancami, případně bravčové rebrá. Sázkou na jistotu byl vyprážaný rezeň  so zemiakmi. K tomu paradajkový, uhorkový či miešaný šalát nebo sladký dezert s čučoriedkami, zapít vínem, hruškovicí nebo šarišským pivem. Tuhle smyslovou část naší mise jsme pojali zodpovědně. Snažili jsme se nepropást raňajky, desiatu, obed, olovrant i večeru a systematicky ochutnávat tatranské menu. Zážitky zpestřovala zaslechnutá konverzace ve slovenštině. Zejména ženy si libovaly ve zdrobnělinách a superlativech. Chlapec nebyl jen milý, ale milučký, malé děti byly bábätka, všechno bylo zlaté a krásne. Ve srovnání s češtinou mi slovenština přišla  velmi emocionálně zabarvená, to bylo pořád: Ozaj? Naozaj! Vážně? Nehovor! Hej? No to ma podrž! Úplné slovní emotikony!
Pracovní jednání byla hladká, jazyková bariéra (podle mě) minimální, a tak jen platba Eury připomínala, že jsme v cizině. Během volného odpoledne jsme se vypravili na horskou pěší túru. Polomy po vichřici před třinácti lety už byly zapravené, a tak jsme se těšili z vysokohorské přírody a při tom probírali zážitky z minulých tatranských pobytů. Taky jsem měla jeden, z dávné velikonoční lyžovačky. Na Velikonoční pondělí jsme se s kamarádkou a dvěma kamarády vypravili lanovkou na Lomnické pleso. Zastavili jsme v mezistanici, obsluha otevřela dveře kabinky, ukázali jsme lístky a v očích vlekaře vesele zablýsklo. Sú tu dve baby, zavolal přes rameno. Ani jsme se nestačili  podivit, proč a komu to hlásí, když na každou z nás chrstlo vědro vody. Pomlázka po slovensku! Dveře se zavřely a jeli jsme nahoru. Na Lomničáku šli hoši lyžovat a my, zcela promočené, se sušily a popíjely grog v baru na horní stanici lanovky. Lyže jsme si připnuly až na konci dne a podroušené  a stále ne suché, odjely po sjezdovce dolů, do civilizace.

Ale zátky do přítomnosti. Tentokrát se nám v Tatrách nic mimořádného nepřihodilo, ani medvědy jsme nepotkali. Všechny zážitky byly příjemné včetně počasí, i přes polovinu října bylo mimořádně krásně: nebe modré, listí zlaté, sluníčko, dvacet stupňů. Inu, inverzia, mnuli si spokojeně ruce naši slovenští ubytovatelé a dívali se do údolí, kde se celý týden válela „hmla“. Když jsme v pátek odpoledne odjížděli, už sem mířili víkendoví hosté. Utěšovali jsme se, že nám okysličené plíce, hezké vzpomínky a slunce v duši nějakou dobu vydrží. Ve vlaku do Čech ubývalo měkké slovenštiny i slovních emotikonů, až se řeč ustálila na naší mateřštině a debatě o volbách. Před Prahou nás zpomalily výluky, na Hlavní nádraží jsme dorazili hodinu před půlnocí  Vystoupili jsme, venku bylo zima, mlha, smog.  Inu, inverze. Haúúúúúú, zavyla jsem v duchu. Chci zpátky do Tater!

Slovníček – pro ty, co nečetli Angeliku:-)
Bravčové             vepřové
Čučoriedka         borůvka
Desiata                přesnídávka
Dopyt                  dotaz
Hmla                   mlha
Hydina                drůbež
Jeseň                   podzim
Morčací               krůtí
Olovrant              svačina
Paradajky            rajčata
Raňajky               snídaně
Rezeň                   řízek
Vyprážaný           smažený