Úsměvna.cz

Pan H., nájemce mého bytu, mě požádal o originál klíče od domu, výměnou za kopii, kterou mi přinese. Důvod jsem úplně nepochopila, ale když se večer zastavil, nový klíč jsme vyzkoušeli, a protože fungoval, přidala jsem si ho na svazek klíčů a ten původní jsem mu dala. Ještě jsme u vchodu trochu poklábosili a rozloučili se.
Vyjela jsem výtahem nahoru, a když se mi ani napotřetí nepodařilo odemknout byt, došlo mi, že mám dva klíče od domu, a žádný klíč od bytu. V tu ránu mi docvaklo, jak se to stalo: Klíč od domu i od bytu si byly podobné a já neměla brýle.
Na uvažování ovšem nebyl čas, musela jsem jednat, a to okamžitě a střelhbitě (jo, kdyby tak ke mně přiletěly sáňky!). Můj mobil byl za dveřmi, ke kterým jsem neměla přístup, a tak zbývala jediná možnost – chytit pana H. na parkovišti. Nejrychlejší by tam z pátého patra skočit, ale z chodby to nešlo. Letěla jsem dolů po schodech, hnala se ulicí …ale už jsem jen zahlédla zadní světla jeho auta v dálce na křižovatce.
Proklatě, mumlala jsem, a majíc na sobě jen džíny a svetr, klusala jsem zpátky do tepla, zatímco jsem přemýšlela co dál. Neměla jsem mobil, abych mohla telefonovat, ani kabát, rukavice, čepici nebo peníze, abych se za ním mohla v mrazivém večeru vydat. A hlavně – kam? Neznala jsem z hlavy jeho telefon ani adresu, jen jsem věděla, že bydlí s rodinou kus od nás ve vesnici za Prahou.
Nezbývalo, než zazvonit na sousedku a poprosit o pomoc. Otevřela mi rozespalá – právě uspala své nejmladší dítě. Omluvila jsem se, že ji přepadám v půl desáté večer a vysvětlila situaci. Pozvala mě dál a chvíli jsme přemýšlely, jak pana H. zkontaktovat. Když jsme ho nenašly na internetu, zkusily jsme seznam telefonních čísel v České republice. Majitele podle jména našly, jenže číslo telefonu nebylo veřejné, a stejně to dopadlo s jeho matkou a manželkou. V poslední chvíli mě napadlo se zeptat na adresu. Hurá, byla to ta vesnice za námi!
Co mě bude stát míň, uvažovala jsem nahlas. Taxík, který mě doveze tam a zpátky, nebo zámečník? Nejspíš to bude prašť jako uhoď a já to zaplatím, až se dostanu zpátky do bytu.
V tom jsem uslyšela, jak Karolína říká: Já tě tam zavezu.
Cože? Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
Jo, pojď, a půjč si tady z věšáku kabát, řekla. Bylo deset večer, když sedly do auta a Karolína zadala adresu do GPSky. Jely jsme beze slov, jen GPS ukazovala cestu. Za čtvrt hodiny jsme dorazily do potemnělé vesničky plné rodinných domů a vil utopených v zahradách, na ulici nikde nikdo, jen sem tam se ještě někde svítilo. Dům  stál uprostřed zahrady a nejevil známky života.  Bože, ať jsou doma, modlila jsem se, když jsem zvonila na zvonek u branky. Po chvíli se v přízemí rozsvítilo a ve dveřích se objevila stará paní v kabátě přes noční košili.
Co si přejete, zavolala.
Dobrý večer, já jsem Tichá. Moc se omlouvám, že ruším, potřebovala bych mluvit s panem H.
Co mu chcete?
Odvezl mi klíč od bytu.
On byl u vás v bytě?
Ano, ale to je váš byt, co ho pronajímáte.
Vy si chcete pronajmout náš byt?
Ne, já už v něm bydlím.
My jsme měli nějaké zájemce, ale už jsme ten byt pronajali.
Já vím, já už v něm bydlím.
Je mi líto, tak vám ho už nemůžeme pronajmout.
To jsem já, ten váš nájemce, zavolala jsem co nejsilněji.
To bych musela vědět, ten byt je totiž můj, odpověděla paní důstojně. Jak se jmenujete?
Já jsem Tichá, zařvala jsem.
Tak to jste vy, to jste měla říct rovnou. Ráda vás poznávám. Co vás k nám přivádí?
Váš syn dnes u mě byl a měnili jsme klíč od domu. Já mu místo něj dala omylem klíč od bytu a teď se nemůžu dostat dovnitř.
No to je ale dobré! Vy jste si zabouchla doma i telefon?
Ano, paní H., (a taky kabelku, peníze, klíče od auta, kabát, boty, čepici a rukavice, pomyslela jsem si). Proto jsem přijela, potřebovala bych vrátit ten klíč od bytu. Můžete prosím zavolat vašeho syna, aby mi ho přinesl?
Samozřejmě, paní Tichá, hned ho zavolám.
Pan H. přišel a jeho matka mu situaci krátce vysvětlila. Vlastně jsem starou paní obdivovala, jak uprostřed noci všechno rychle pochopila.
Muž vyjádřil lítost, jak se to celé zkomplikovalao, vyměnili jsme klíče, v přítmí bylo jedno, zda za originál či kopii. Celé to trvalo asi jednu minutu, načež  jsem skočila do auta ke Karolíně a uháněly jsme zpátky. V půl jedenácté jsme zaparkovaly, vyjely výtahem nahoru a já s tlukoucím srdcem šla odemknout byt. Šlo to! Z hloubi srdce jsem Karolíně poděkovala a s nesmírnou úlevou vešla dovnitř. Halina Pawlovská by na tomto místě přidala žertovné ponaučení, ale já na žádné nepřišla. Nedala jsem si ani sprchu a zcela vyčerpaná padla do postele.

Člověk může přijít k dobré náladě nečekaně, vlastně kdykoliv a kdekoliv.  Mně se to přihodilo jednou v pátek třináctého, v oblastním divadle ve východních Čechách, kam přijeli se semaforskými evergríny Jiří Suchý a Jitka Molavcová a malým orchestrem, jen piáno, baskytara,bicí, kytara a saxofon. Repertoár vzpomínkový a zároveň současný, interpreti úžasní.

Mám pro vás jeden šlágr, dnes by se to nazvalo hit, a já  teď provedu jeho exhumaci, přivítal nás pan Suchý, a zazpíval „ Pramínek vlasů“. Paní Molavcová začala písní, kterou kdysi přednesla na konkurzu panu Vlachovi „ Už deset let nám láska slouží, nebo my sloužíme jí“. Jak s úsměvem poznamenala, už tehdy vnímala, že je to píseň s hlubokým významem, o kterém však neměla potuchy –  bylo jí pouhých sedmnáct.

Následovala vzpomínka na Jiřího Šlitra – jeho oblíbené„Tři tety“, pro něj tak charakteristická a vtipná. Nedá mi to, abych vám ji pár slokami nepřipomněla:

Mám jednu tetu v Bechyni
jezdí k nám na návštěvu
a hrabe se nám ve skříni
a na dráze má slevu
Druhou tetu mám v Kolíně
má na náměstí dům
v něm sedí s kočkou na klíně
a přitom pije rum

Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.

A co písnička „ Tři strážníci“,  znáte?  Původně ji nazpívala trojice Ježek +Voskovec +Werich, ale je pořád zábavná i po letech v podání Jitky Molavcové, viz úryvek níže (úplnou pointu ale neprozradím):
Před strážnicí
stáli truchlící
tři strážníci
asi ve dvě v noci.
Strážníci tři
byli v rozepři,
kdo zůstane hlídat
na strážnici.
Nehádejte se, prosím vás,
Kdo se hádá? Já to nejsem.
Dejte pokoj nebo vám tu, jednu vrazím.
………………………………………………
Zatímco se strážníci před strážnicí hádali,
zloději se opatrně na strážnici vkrádali.

A do třetice ještě jedna písnička na tři, „ Tři rybičky“:  moooc zvědavé rybičky, plavou do moře, kde  je nakonec čeká  „srážka“ s – , nene, neprozradím.

Jiří Suchý zavzpomínal na mládí a vytřihl árii pošťáka, kterou kdysi zpíval v Národním divadle pod režií Miloše Formana.  A přidal další vzpomínku na dobu dávno minulou, tehdy pracoval v atelierech a všichni tam poslouchali různé hudební desky: „ Zaujala  mě  jedna italská píseň,  text i melodie,  dnes by se řeklo, že mě oslovila.  Říkal jsem si tehdy, že ji přeložím do češtiny.  A ono mezi tím uteklo sedmdesát let. A tak jsem to teď udělal“.  Následovala píseň, krásná, melodická a nostalgická, pro představu nastíním pár veršů, jak mi zůstaly v paměti“:…  Párkrát otočím klikou gramofonu, ozve se hlas, zazní dávný čas. Kdo tu píseň psal, v srdci měl žár či chlad?  Podal bych mu růži a plaše bych mu řek: Já jsem ten, co vám dluží. Kde vás najít mám?
Aby na nás nepadla nostalgie, duo Suchý a Molavcová pokračuje  svižnou písničkou Kdykoliv kdekoliv. Poslyšte ten úžasný refrén – Když slunce zajde /kdykoliv kdekoliv/ to potěšení si tě najde/že jsi živ!
Koncert vrcholí písní  Láska, a v tom nejlepším Jitka Molavcová mizí z jeviště… aby se obratem vrátila  se saxofonem, na kterém vystřihne krátké sólo.
Tleskáme ve stoje, Jiří Suchý a Jitka Molavcová  se usmívají, na nás, i na sebe, a mně  připadají jako dva uličníci, kteří vymýšlejí, co by ještě provedli.
A je to tak, jelikož si paní Molavcová  odskočí do zákulisí a vrací se s buřinkou. „Naraž si bouřku více do čela, aby ti vráska zcela/zmizela“, a já si píšu za uši tenhle úžasný recept proti stárnutí
Dvojice se uklání a za nehynoucího potlesku odchází z jeviště.

Náš zážitek je tak velký, že se celý večer nebavíme o ničem jiném, než o Semaforu. Hodně z nás vidělo dokument Olgy Sommerové o Jiřím Suchém, jeho životě a tvorbě, které zvládal s úsměvem a stylem, zdánlivě lehce, i přes nepřízeň režimu a osudu. Ten film se jmenoval Lehce s životem se prát (kdo zná Jonáše a Tingl tangl bude vědět) a dá se říct, že na příběhu pana Suchého je tam zachycené kulturní a politické povědomí našeho státu. Jeden z nejlepších dokumentárních filmů, který jsem kdy viděla!

P.S.Po návratu do Prahy jdu po Václaváku, kouknout se na knížky do Luxoru, očima přejedu regály s cédéčky a co nevidím? Semafor /CD Koncert/ Splnit si sen, Jiří Suchý a Jitka Molavcová a orchestr divadla Semafor. Na seznamu skoro všechny ty písničky, které nám zpívali.  Odcházím s cédéčkem šťastná jak blecha a když si ho později přehrávám, jako bych ty dva úžasné lidi měla zase před očima.
A proč o tom vlastně píšu? Je totiž neděle a mám dost času.

Během zabydlování v novém bytě jsem zatoužila pořídit si tyčový vysavač. Touha sílila, až se proměnila ve vánoční poukaz, s čímž jsem zamířila do obřího elektrocentra pražském okraji, kde právě probíhaly slevy. Prodavač mi nákup schválil. Tento tyčový vysavač se ovládá velice snadno, řekl, a hned také předvedl, jak ho zapnout, jak „vycvaknout“ jeho menší část na vysávání gauče či drobků, jak vyprázdnit nádobku s prachem, a na závěr poradil, abych před použitím nezapomněla nabít baterii ve vysavači. Vypadal hezky (ten vysavač), navíc na něj byla podstatná sleva, a tak jsem za krátko ujížděla k domovu s dlouhou krabicí (krátká být nemohla, když byl vysavač tyčový), a nemohla se dočkat, až se dám do luxování.

Když jsem doma krabici rozbalila, našla jsem vysavač ve třech oddělených kusech s poměrně dlouhým návodem. I bez něj mi bylo jasné, jak ho sestavit: dvě dolní části šly do sebe hladce zaklapnout, ale třetí – tyčový držák, se pořád nějak vzpíral. Z návodu jsem nebyla moc moudrá, jelikož instruktážní obrázek byl zcela neostrý. Nabíječka s kolíkovým vstupem byla přiložena, ale zdířku na vstup jsem nenašla ani na obrázku ani na samotném vysavači, i když jsem ho prohlédla od hlavy k patě a zase zpátky. Ještě jednou jsem prozkoumala návod i obrázky, ale jelikož jsem se k ničemu nedopracovala, odložila jsem záležitost na druhý den a v práci ji na obědě konzultovala s kolegy. Tyčový vysavač z nich neměl nikdo.

Na youtube určitě najdeš video, jak to sestavit, radil Michael.  Zadej do vyhledávače typ vysavače, a uvidíš.  Všechno musí být v návodu, prostě si ho znovu přečti slovo od slova, radila Míša, zatímco Dana byla (jako obvykle) s problémem rychle hotová: vrať jim ho ochodu, ať ho smontujou a všechno ti ukážou. Když s tím bude problém, jednoduše ho vrátíš a koupíš si jiný.

Jelikož jsem typ ani kód vysavače u sebe neměla, napadlo mě stavit se cestou z práce v obchodním centru a zkonzultovat vše v elektrocentru nad stejným nebo podobným výrobkem.

Propletla jsem se narvaným nákupním centrem, našla informace, zjistila, kde sídlí Datart, a abych to urychlila, jela jsem tam výtahem. Místo do prvního, sjel se mnou do mínus třetího patra a pak se tam se mnou ještě dvakrát vrátil.  Když jsem dorazila do Datartu,  „můj“  vysavač tam neměli.

Hned se na to podíváme, řekl prodavač ochotně a pokynul, ať se s ním přesunu k obrazovce počítače: Zadáme typ vašeho vysavače…

Moje odpověď – bílý tyčový elektrolux za dva tisíce po slevě, ho nijak neuspokojila. Mohla byste se podívat na vystavené tyčové vysavače, navrhl.  Byly to jiné typy, stály třikrát tolik co ten můj, tyčový držák měly sklápěcí, na takovém kloubu, a místo baterie měly dokinu. Pochopila jsem, že bez požadované specifikace bylo mé snažení zbytečné, a jala se prodírat se obchoďákem k východu. Abych přehlušila pocit zmaru, koupila jsem pár  drahých zbytečností a potichu klejíc, odela domů. Při otvírání dveří do bytu se mnou cloumal vztek a touha pustit se co nejdřív do luxování. A tak jsem popadla návod s vybledlými obrázky a … najednou jsem dostala nápad. Mám přece sousedku, která si ví vším rady!

Karolína byla doma, a naštěstí měla pochopení. Nasadila si brýle, koukla do návodu, na neostrém obrázku objevila šroub, a už to šlo. Šroubovák, šroub v třetím dílu vyšroubovat, díl zastrčit a zašroubovat. I tu zdířku našla, mršku, byla maličká a úplně dole. Pozlatit by se měla (Karolína samozřejmě, ne ta dírka). Nabíjení šlo rychle, a já ještě ten samý večer spustila své turbo v obýváku. Jen na chvilku, samozřejmě, abych nerušila okolní partaje. To byl zvuk! A výkon – naprostá spokojenost!

Do pronájmu jsem na začátku přestěhovala jen zcela základní věci, maminku a Jeremyho, jelikož v původním bydlišti odpojili výtah, a po schodech z osmého patra bylo stěhování i přes pomoc sousedů fakt náročné. Když jsme dorazili do nového bydla, měla jsem vybitý mobil a nabíječka nebyla k nalezení, a tak jsem zazvonila na sousedy s prosbou o pomoc. Otevřely děti, které zavolaly maminku. Mladá sousedka měla pochopení, mobil mi nabije. Přitom jsem ucítila pohlazení na noze – přišla se na mě podívat jejich kočka. Tahle je vítací, a máme ještě dvě další, poznamenala sousedka.  Dětí se kolem ní tulilo čím dál víc, nakonec po mě pokukovaly čtyřil.  Tak proto bylo na Halloween na chodbě tak rušno!

Zatímco mi sousedka nabíjí mobil, vracím se k sobě a prohlížím, co v bytě chybí, případně je potřeba opravit:  Botník se trochu kácí, v koupelně chybí háčky na ručníky, lednička nesvítí a dvířka se otvírají na opačnou stranu, než bych potřebovala. V kuchyni je varná deska, ale nemám na ni to správné nádobí. Není tu mikrovlnka a nastavení televize se set o´boxem neovládám. Co se mi ale moc líbí, je krásný béžovo modrý„peršan“ na podlaze v obýváku. Následuje schůzka s majitelem, během které řešíme výše uvedené maličkosti. Skutečnou majitelkou bytu je sice jeho matka, ale protože je to starší paní, tak ji zastupuje. Jeremy se roztáhl uprostřed místnosti na peršanu, všechno sleduje s velkým zájmem, a snaží se udělat dojem. Jenže, jak se ukáže, jeho snaha ukázat, že mu to tady (včetně peršanu) patří, má opačný efekt. Majitel po něm pokukuje a na závěr prohlásí: „Víte, ten peršan byl docela drahý a mojí mamince se po něm stýská. Vašemu pejskovi bude jistě stačit koberec z ložnice“. Načež peršan sroluje, na jeho místo přinese koberec z ložnice (ještě pěkný, ale už má něco za sebou), rozloučí se a tradá s peršanem domů.

Co se dá dělat. Ale jinak všechno funguje – světla svítí, voda teče, elektřina proudí, varná konvice WC i koupelna fungují, byt je prostorný, zánovní a světlý, jelikož má troje francouzská okna a balkon po celé své délce.

Druhý den v práci objednávám po internetu mikrovlnku, kolega  slíbí  zapůjčit hrnce a pánev  na indukci, a večer mi je na parkovišti opravdu předá. Super§ Paní podle domluvy v poledne bez problému vyzvedla a vyvenčila Jeremyho, který návratu domů poskakuje radostí.

Náš pejsek si to v novém bydlišti od začátku užívá. V bytě si hned našel místo, ze kterého má dokonalý přehled po celém obýváku a kvitoval s povděkem, když jsem mu tam dala pelíšek. Jíst mu chutná, hraje si s pískacím lišákem a strašně se těší ven. Když jdeme na procházku, míjíme v přízemí obří nablýskané zrcadlo, které je naproti výtahu. Jeremy k němu zamíří, zastaví se a fascinovaně hledí na toho malého černého knírače naproti. Když zatáhnu za vodítko a řeknu „ jdeme“, rozběhne se ven, a při cestě z procházky si na toho „druhého“ ani nevzpomene. Ale cestou ven se u zrcadla vždycky zastaví a toho druhého hypnotizuje, někdy na něj i vrčí. V okolí se rychle zorientoval, čte vzkazy a pilně značkuje, aby všem oznámil, že tu bydlí. S ostatními pejsky vychází dobře, oblíbil si zejména malou Jack Russelku Wirby a jezevčici Vendulku, vychází i čokoládovým retrívrem Maximem, ale s pudlem Sherlockem se zdálky poměřují očima a pozorují se velmi rezervovaně. Kočky od vedle ještě nepotkal, ale určitě o nich ví. Rád očichává rohožku a dveře a nejspíšsi představuje, co je za nimi.

Maminka se zadaptovala po nějaké dobře, a když natrénovala pohyb a otvírání dveří v nových podmínkách, začala chodit ven na procházky, a taky venčila Jeremyho. Nebyl s ním žádný problém, jen si musela zvyknout na zastávku u zrcadla . Jednou ale před domem zakopla a upadla, dost si při tom odřela ruku. Ruku jsme doma umyly, ale chtělo to ještě dezinfekci, kterou jsem neměla. A tak sem zase běžela vedle, a sousedka mi s pochopením donesla nejen dezinfekci, ale i náplasti. Najít takovou pomoc v místě, kde jste noví a nikoho neznáte, bylo super. A sousedka nezištně pomáhala dál: Když jsem nebyla doma, otevřela mamince fazole v konzervě (kde je otvírák?). Když maminka dostala chuť na nedobytnou marmeládu, „šla najisto“ vedle a, jak  mi později řekla, do té doby neviděla, aby ten závit nějaká žena otevřela rukama, „jen tak“. Není sousedka potomkem Elišky Přemyslovny?

Někdy v těch dnech praskla žárovka v lustru a bylo třeba ji vyměnit. Ovšem stropy jsou tu vysoké, a z nízkých schůdků jsem to nedokázala. Určitě už pochopila, že nejsem žádný troškař, myslela jsem si, když jsem zvonila vedle s prosbou o dlouhý žebřík. Sousedka mi ho obratem půjčila, a když jsem ho s díky vracela, řekla jen: „Když se tak často vidíme, možná bychom si mohly tykat? Já jsem Karolína.“

Vím, že to může znít divně, ale od té chvíle, co jsme si potykaly, se všechno usadilo, a já jsem v novém bytě konečně zabydlená a soběstačná.