Úsměvna.cz

Někdo se stěhuje, aby získal hezčí byt, nebo to měl blíž do práce, nebo blíž k přírodě, nebo aspoň terasu, někdo chce byt bezbariérový, aby se vyhnul schodům. Já chtěla tohle všechno a stále jsem takový byt nemohla najít. K přestěhování mě nakonec dotlačila náročná přestavba výtahu v domě. Odstavení výtahu mělo trvat několik měsíců a chůzi po schodech dosetého patra by můj pes ani maminka nezvládli. I když jsem pronájem dlouho, podařilo se mi ho sehnat doslova v hodině dvanácté, přestavba už začínala. Sice na druhém konci Prahy, ale splňoval všechno výše uvedené. A tak jsem se stěhovala do nového domu s výtahem, vchod i byt bezbariérový, slunný, s velkou terasou, a majiteli nevadil můj pes.
Tedy, majitel pronájmu dělal, že mu pes nevadí. Ale když jsme se sešli v bytě, začal zvažovat, jestli nebude Jeremy štěkat nebo okusovat nábytek.
Nebude, je to velice tichý, čistotný a poslušný pejsek, odpověděla jsem.
Můžete se za něj zaručit, zeptal se.
Ujistila jsem ho, že můj pejsek, který mě často doprovázel na cestách,  pracovních či dovolené, nikdy nic neprovedl (tedy aspoň nic, co by se dalo zjistit).  A doma by si raději ukousl packu, než by udělal bobek nebo loužičku.
Stejně složíte kauci, kdyby náhodou … poznamenal muž významně, upíraje pohled na zánovní plovoucí podlahu (ta kauce nebyla vůbec nízká.)
A kolikrát denně ho vlastně venčíte, vyptával se dál.
Tři až čtyřikrát.
Vy jste v poledne doma?
To ne, v poledne ho venčí paní.
Kde?
Tam co zatím bydlím.
Kdo vám ho bude venčit tady?
Někdo jiný.
Vy už někoho máte?
Ne, ale najdu ho na inzerát.
Aha, tak to udělejte co nejdřív.
Bylo mi jasné, že pokud rychle neseženu mít člověka na venčení, pronájem získá někdo jiný.
Naštěstí se mi hned po vylepení inzerátu se mi ozvala mladá maminka na mateřské dovolené, že by chtěla pejska venčit. Dala jsem si s ní schůzku a Jeremyho jí představila. Zdálo se, že v sobě našli zalíbení. Byla jsem ráda, že je problém vyřešen. Zbývalo podepsat smlouvu a nastěhovat se.
Moment, pravil majitel znepokojeně. Chápu správně, že by ta paní měla klíč od bytu?
V minulém bydlišti jsem to tak měla, odpověděla jsem. Paní, co venčila Jeremyho, ho vyzvedávala v předsíni, připnula na vodítko a zase z procházky přivedla.
Ehm, já bych ale nechtěl, aby měl někdo další klíče od mého bytu, zamračil se majitel.
Bude tu se mnou přece bydlet maminka, odpověděla jsem rychle. Maminka byla totiž zrovna po covidu, a potřebovala delší péči. Předá Jeremyho té paní na chodbě a po procházce ho zase vezme do bytu.
Majitele odpověď uspokojila, do týdne jsme podepsali smlouvu a mohli se nastěhovat.
Vyšlo to tak, že jsme se stěhovali 31. října, na Halloween. Člověk by si to neuvědomil, kdyby na patře nepotkával příšery – poletovaly tu podivné bytosti ve fialových či černých hábitech, jedna měla čarodějnický klobouk, další upíří zuby a zelené oči, další byla omotaná pavučinami a posázená pavouky a poslední byla mumie.
Co to tady běhá za příšery, to tady přece nikdy nebylo, divil se majitel, který přišel k večeru předat byt. Když zaslechl o Halloweenu, pokrčil rameny, rychle se mnou prošel formality a spěchal pryč, do normální reality. Nám třem rejdění příšer nevadilo, naopak, byl to zajímavý začátek nového bydlení, a byli jsme zvědaví, jaké to tu bude zítra, až Halloween opadne.

Pokračování příště.

Byla sobota ráno, začátek  září,  počasí, že by psa nevyhnal, a já venčila Jeremyho. Kroužili jsme naše obvyklé „kolečko“ po sídlišti, já pod deštníkem, můj malý knírač s čumákem u země  očuchával „vzkazy“, zatímco jsem se ho snažila pohnout k rychlejšímu tempu. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přidal se k nám drobný černý pejsek, snad krátkosrstý čivav (kdyžto je kluk, nemůže mít přece na konci –a).  Čiperně pobíhal kolem s nosíkem u země, vždycky o pár metrů před Jeremym. Tomu nová společnost neunikla a přidal do kroku, aby ho dohnal a přečůral. Pokračovali jsme tedy v procházce ve třech, psí kluci se přečůrávali a já se rozhlížela, kde má čivav paničku nebo páníčka. Protože nikdo kromě mě a Jeremyho na ulici, potažmo v parku nebyl, po dalších tři sta metrech bylo jasné, že se pejsek zaběhl. Kousek od  nás je čtyřproudá silnice, což mě to dost zneklidnilo. Co když ji bude chtít přeběhnout a srazí ho auto? Pejsek měl obojek , ale na volání nereagoval a chytit se nenechal.
Potkali jsme známé pejskaře s dvojicí bíglů, kteří taky vyrazili na procházku.
Ahoj, máme tu útěkáře, ukázala jsem na pejska, jde s námi už čtvrt hodiny, a jeho páníček nikde. Nevíte, komu patří? Bojím se ho tu nechat, aby se mu něco nestalo.
Majitelé bíglů měli pochopení, neboť pokud jde o psí útěky, pro bígly je to jejich poznávací značka. Zkoušeli pejska přilákat pamlsky, volali na něj různými jmény (Bertíku! Mikýsku! Lukýsku, Hafísku!) ale nereagoval. Ten je tak krásně drobounkej, budu mu říkat Drobeček, rozplývala se Petra, jejíž bíglové se proti tomuhle stvoření jevili jako kolohnáti. Aby se Drobeček neprochladil, pustili se s manželem do jeho zachraňování. Nechala jsem je, ať se činí, rozloučila se a kráčela domů. Za chvíli bylo jasné, že se odchyt nezdařil, protože nás pejsek doběhl a dál pobíhal kolem.
Došli jsme k našemu vchodu, a já měla starost, co s tím Drobkem bude, když tu z vedlejšího vchodu vyšli další známí pejskaři, Miki s přítelkyní, každý na vodítku svého psa. Lilo a oni se přesto (nebo právě proto), taky pustili do chytání pejska, ale zase bez úspěchu. A tak jsem po příchodu domů zavolala na městskou policii, zda by ho přijeli odchytit. Paní v telefonu si vzala jeho popis, adresu, a že pro něj posílá motorizovanou hlídku.
Jen jsem dosušila Jeremyho, přišla esemeska od Mikiho: Dalo to práci, ale pejska jsme chytili, už je u nás doma, skusíme mu pohladat majitelov na facebooku.
Odepsala jsem, že pro něho jede motorizovaná hlídka.
Na motorke alebo autom? 🙂 odpověděl Miki
Ať už byla motohlídka „akákol´vek“, podařilo se jim s ní spojit:
Uz sme ho odovzdali mestskej polícilii. Čip má. Odvezú ho do Troji do psího útulku, kým sa nájde majitel.
Pár týdnů mi leželo v hlavě, jak to všechno dopadlo, až  na konci září Miki napsal:
Zrovna jsme stretli na ulici strateného pejska, aj s paničkou. Zavolali na polícii, a dojeli si pro neho do útulku v Troji.
Konec dobrý, všechno dobré. A jak se pejsek jmenoval? Žádný Drobek nebo Bertík, ale MAX.

Kde si dát na Moravě sraz v horkém létě ? S kamarádkou z Ostravy jsme si ho daly v Hlubokých Mašůvkách. Tahle vesnice na znojemsku je známá hlavně pro svůj poutní kostel, před ním se pod lipami prostírá malé náměstíčko s cukrárnou, kde mají skvělé zmrzliny. Ale to hlavní, co nás sem přivedlo, je krásné přírodní koupaliště (dřív se takovému místu říkalo koupadla). Mayda ho objevila díky svému příteli, který bydlí nedaleko, já jsem se o něm dozvěděla od maminky, u které jsem teď ve Znojmě na začátku léta sklízela na zahradě meruňky a zavařovala. Práci na rodinné plantáži jsem se rozhodla vyvážit odpočinkem – taky žít je třeba!
Náš odpolední sraz s Maydou pod lipami vyšel, a  hurá do cukrárny na zmrzlinu. Dávám si jahodovou a angreštovou, Mayda banánovou a čokoládovou, zmrzlinář z nich vykouzlí zmrzlinové poháry se šlehačkou, které si užíváme. Teprve potom vyrážíme na koupaliště. Pěšky je to příjemná procházka něco přes kilometr, kolem hezkých domečků, pak trochou přírody a už jsme tam. Vodu na koupání tu berou z protékající říčky, ohřejí v jezírku, proženou čističkou a výsledkem je krásně čistá voda na moderním koupališti. Leží se na trávě, kolem se košatí stromy, a protože pijí vodu přímo z řeky, jsou větší než obvykle. Nejvyšší je obrovský javor, jehož stín odpoledne sahá přes půlku, možná přes celou plovárenskou louku. Paní v pokladně prodává lístky i občerstvení, v její blízkosti ve stínu sedí štamgasti, holdují pivečku, klobáskám a cigaretám. Příliš se nezdržujeme, rozložíme si ručníky na sluníčku, osprchujeme se příjemně vyhřátou sprchou a hurá do vody. V mžiku jsme venku a běžíme se zahřát pod sprchu. To chce trénink, říká Mayda, obhlížející místní otužilce, a má pravdu, po nějaké době si zvykáme, a říkáme si, jak ta voda hezky chladí. No ale radši rychle z vody ven, na párky v rohlíku a krokety, a vyhřát se na sluníčku. Mayda dostává esemesku a potěšeně oznamuje, že budeme mít návštěvu. Za chvíli dorazí její přítel, vybaven osuškou, skládacím křesílkem, časopisy a buchtami. Představíme se, Jožka si postaví křesílko a další průběh připomíná scénku Milouše se skládacím lehátkem ze Saturnina, s tím rozdílem, že jsme s Maydou s křesílkem vůbec nemanipulovaly. Když se vychechtáme, dáme se do spravování, až se podaří křesílko zprovoznit. Jožka nám za to nabídne buchty (výborné), já zase meruňky. Odpoledne plyne klidně – plaveme, opalujeme se, listujeme v časopisech a chodíme se občerstvovat. Jožka s námi u bufetu rozebírá svou teorii o budoucnosti lidstva, přičemž kouří o sto šest. Než vypijeme kávu, vykouří tři cigarety, prostě „chain“ smoker. Když si odjíždí cosi zařídit, prý se ještě se vrátí, říkám si, že je škoda, že tak chytrý člověk tak nezřízeně kouří. Nejspíš Maydě dlouho nevydrží, odejdou mu cévy, zrak, paměť, a bůhvíco ještě… No, konec konců, je to jeho věc. S Maydou pokračujeme v koupání a konverzaci do pozdního odpoledne, kolem šesté se rozloučím a jedu k mamince.
Před domem zjistím, že nemám klíč. Že bych ho vytrousila na koupališti? Měla jsem ho v kapsičce džínové košile, kterou jsem si přes sebe tu a tam přehazovala, a kontrolovala, jestli tam pořád je (a byl). Teď už ale ne. Lámu si hlavu, kde mi mohl vypadnout, a volám to Maydě. Mám štěstí, její přítel se mezitím vrátil a oba jsou ještě na koupališti. Mayda s mobilem u ucha prohlíží trávu kolem našeho ležení – s nulovým výsledkem. Než zavěsí, slyším Jožku, jak říká, že se zajde podívat k bufetu. Nedoufám v žádný zázrak, máti nadává, a já vím, že zítra budu muset do města, dát udělat nové klíče. Mé černé myšlenky přeruší telefon od Maydy: Jožka klíč našel, přivezeme ti ho!
Jsem ráda, ale zároveň jsem napnutá, jestli bude ten klíč opravdu náš. To by bylo, kdyby přivezli klíč někoho jiného!
Přijedou a já honem strkám klíč do zámku: Je náš! Děkuji (nevý)slovně i materiálně  – meruňky a malá slivovička je potěší. A vduchu se tomu sympatickému kuřákovi s bystrým zrakem a bez mozkové sklerózy (kterou jsem potrefená spíš já) omlouvám.

Pozn.
„chain“ smoker =  kuřák, co kouří cigaretu jednu za druhou.

Je půlka června a už týden je vedro. V sobotu bylo pětatřicet a v neděli až devětatřicet, v noci se nedalo horkem spát. Předpověď na další týden slíbila bouřky, jen nebylo jasné, kde spadnou. Modlila jsem se, ať je to v Praze. Dnes je pondělí a moje modlitby byly vyslyšeny. Už ráno v deset obloha zčernala, lilo a blýskalo se jako v soudný den, a my na to koukali v práci za okny a libovali si – moc krásná bouřka, bouřky máme rádi.
V poledne se přihnala další bouřka, takže jsem to z oběda do kanceláře stihla jen tak tak.
A když jsem šla odpoledne z práce na autobus, už se blížila třetí. Autobusová zastávka byla na dohled, ale ne zas tak blízko, asi dvě stě metrů, čekalo tam pár lidí. Zrychlila jsem, ale táhlý kopeček mi dával zabrat. Předběhl mě mladík s baťůžkem, důvod jeho běhu jsem pochopila, když kolem mě vzápětí přejel autobus a uháněl k zastávce. Kluk to dal, dveře se zavřely a autobus odjel, když mi zbývalo nějakých dvacet metrů.
Zůstala stát sama pod elegantní skleněnou stříškou podepřenou mnoha kovovými sloupky. Vzápětí projel v dálce černou oblohou blesk, do dvou minut zahřmělo a ulici začal bičovat déšť.  Na jevišti téhle bouřky zbyli jen dva aktéři – kovová zastávka a já. Vzpomněla jsem si na zprávu z novin, že před rokem zabil blesk na zastávce v Praze nějakou paní.  Rychle jsem sáhla do tašky a vypnula mobil, ale necítila jsem se o nic bezpečněji. Naštěstí přicházela k zastávce korpulentní paní s plnou nákupní taškou. Byla starší, možná proto šla klidně a pomalu, jako by se nenacházela v epicentru bouře. Aspoň tu nebudu sama. Když žena došla pod stříšku, oblohou projel už druhý blesk a silné zahřmění jen podtrhlo můj pocit, že jsem ve špatnou dobu na špatném místě.
Já se bojím, vyjekla jsem nahlas, až mě to samotnou překvapilo.
Nebojte se, odpověděla paní klidně, za chvíli přijede autobus.
No jo, ale kdy, to už tady z nás možná budou dva spálené škvarky. Autobus pak ani nezastaví, jen pro nás zavolá pohřebák, odtušila jsem chmurně. Nikdy v životě jsem nebyla v bouřce venku, a tak jsem se snažila mluvením zbavit narůstajícího strachu.
Další blesk.  Než se paní nadála, zabořila jsem hlavu do jejího kyprého ramene a zaštkala: Já mám strašný strach!!!
No né, až tak, divila se paní, ale v hlase měla pochopení.
S omluvou jsem ji pustila a snažila se nemyslet na to, že stojím za bouřky nechráněná venku pod kovovou konstrukcí. Pozorovala jsem, jak ulicí projíždějí auta a pomalu míjejí naši zastávku. Záviděla jsem těm lidem uvnitř, že jsou v bezpečí. Oblohou projel další blesk, ulice se rozsvítila jako v pravé poledne a zahřmělo přímo nad námi.
Já chci svou Faradayovu klec, zamumlala jsem, co se mi honilo hlavou.
Paní na mě vrhla po straně pohled – cože, jaká klec, četla jsem v jejích očích. Možná ji napadla psychiatrická léčebna s klecovým režimem? Kdybychom se potkaly na zastávce v Bohnicích, tak určitě. Ale teď jsme naštěstí byly na opačném konci Prahy.
Bože, kde je ten autobus?
Sláva, teď vyjel ze zatáčky, za volantem mladý řidič, spěchající zachránit. Zastavil před zastávkou s otevřenými dveřmi tak akorát, abychom do nich mohly přímo skočit, a počkal i na dobíhající lidi. Naskákali dovnitř promočení naskrz,  voda z nich stékala na podlahu a vytvářela kaluže. Řidič ještě zavřel střešní okna a pomalu se rozjel a já pocítila velkou úlevu. Bouřka venku sice pokračovala, ale já už měla svou Faradayovu klec, vlastně jsme ji měli my všichni. Po nějaké době jsme dojeli na konečnou u metra. Venku ještě trochu pršelo, ale bouřka se vydala jiným směrem. Paní ze zastávky vystoupila po cestě, a tak už nezjistím, co si o mně myslela.

P.S.
Pro ty, co už zapomněli fyziku, přidávám informaci z Wikipedie.

Faradayova klec je princip z oblasti elektromagnetizmu: elektrický náboj je soustředěn jen na povrchu vodiče, nikoli v jeho objemu. Toho se využívá k ochraně před škodlivým elektromagnetickým polem. Faradayovou klecí je do určité míry i auto:  Pokud by uhodil do auta výboj,  sjede po vnější straně a lidem uvnitř se nic nestane (pokud se tedy něčím vodivým nedotýkají auta nebo se rukou nedotýkaí nějaké kovové části auta). Podobně fungují letadla.